Jedna z historicky nejoblíbenějších bylin, jejíž užitek je běžně využíván dodnes.

Botanický popis rostliny

Jedná se o trvalou vždyzelenou bylinu nebo menší keřík s jemně dřevitým šedoplstnatým stonkem, který bývá velice často vzpřímený a obvykle nevětvený, s šedými lístky a kvítky barvou mezi modrou a růžovou. Kultivary se samozřejmě mohou lišit velikostí rostliny, barvou květů či tvarem listů. Šalvěj může mít celou škálu různých tvarů a typů listů. Bývají však většinou oválné až srdcovité v rozmezí 2-2,5 cm dlouhé a 2-2,5 cm široké. Na svrchní sadě jsou tmavší a hrubší se silně vnořenou žilnatinou, na spodní straně jsou listy krátce chlupaté a vytvářejí takto bílý povlak po povrchu. V Evropě je nejběžnější šalvěj o výšce průměrně 60-65 centimetrů, může však dorůst až do 70 cm výšky, celkem široká s květy barvou levandule s možnými odstíny bílé, růžové nebo fialové. Lichopřesleny jsou 4 až 10tikvěté.

Původ a rozšíření

Původní oblast šalvěje je Středozemní region, ze kterého se rozšířila a zdomácněla víceméně po celém světě. Jako její domovina se určuje celý tento region jako celek, protože se dnes již nedá přesně určit, jestli pochází šalvěj spíše z Jižní Evropy jako je Itálie, Řecko, státy bývalé Jugoslávie, Albánie nebo Malé Asie kvůli sdílené historii. Má širokou historii tradičního, terapeutického a gastronomického užívání. V moderním měřítku má šalvěj také využití jako okrasná zahradní bylina. Zdroje popisují, že původ názvu salvia pochází od Římanů, kteří ji používali jako diuretikum, anestetikum a další použití. Karel Veliký doporučoval pěstění této rostliny a během celého raného období středověku až po vrcholný středověk se šalvěj pěstovala převážně na zahradách, patřících různým mnišským řádům a získala si vysokou reputaci mezi obyvatelstvem. V tomto období se jí také říkalo salvatrix (sage the savior – šalvěj ochránce). V České republice přežívá i v chladnějších období.

Využití

Galén a další léčitelé starověku doporučovali šalvěj jako diuretikum, hemostatikum, sekretagogum a tonikum. Má velice aromatickou, výraznou peprnou chuť, které se využívá v evropské kuchyni, zvláště v italské, balkánské a východoevropské. V anglosaském prostředí se šalvěj objevuje v tradiční kombinaci s cibulí, při podávání krocana nebo kuřete při Vánočních hodech nebo Díkůvzdání. Využití v lidové medicíně se liší nejen v čase, ale i místem. Například ve Velké Británii se již generace používá šalvěj s petrželí, rozmarýnem a tymiánem v kombinaci jako lidová směs „Scarborough Fair“ s mnohým terapeutickým rozptylem. Překvapivě ve Francii i přes mizivé terapeutické využití rostliny se šalvěj výrazně objevuje spíše v místní kuchyni. Ve velkém se přidává k vepřovému, rybám i skopovému. Je běžnou součástí salátů nebo moučníků v menších dávkách.

V tradiční indické medicíně se šajvěj (Karpooravalli) užívá proti respiračním onemocněním, jako je astma a zvyšující pálení v nosních dutinách související s infekcí horních cest dýchacích. Takto se užívá buďto čerstvý list na žvýkání nebo drcený, který se spaří vodou a uvolňované páry se posléze inhalují. Výzkumy ukazují, že obsahové látky šalvěje lékařské mohou být opravdu zdraví prospěšné při zánětlivých onemocněních dýchací soustavy souvisejících jak z infekčních příčin tak ze snížení imunity.

Šalvěj je v rakouském lidovém léčitelství běžnou součástí směsí užívaných vnitřně ve formě čaje nebo žvýkané k léčení chorob spojených s dýchacími obtížemi, bolestí v dutině ústní, potížemi s trávicí soustavou a kožními problémy. Běžné použití šalvěje ponouklo vědce k prozkoumání obsahových látek šalvěje k otestování vůči mírnému zastavení progresu Alzheimerovy nemoci s příznivými výsledky. Koncentrovaný extrakt s obsahovými látkami šajveje také snižuje hyperlipidemické hodnoty v plasmě. Zdá se, že rozpouští a snižuje absorpci volných mastných kyselin z potravy.

Další výzkumná sestava na Univerzitě v Bristolu došla k závěru, že by obsahové látky šalvěje mohly v koncentrovaném extraktu pomáhat posílit kognitivní vlastnosti zvláště u zdravých lidí. Tento a další stimulační efekt byl porovnáván s kofeinovým extraktem získávaným z čaje nebo kávy a došlo se k závěru, že obě porovnávací skupiny sdílejí podobný účinek.

Běžně se šalvěj používá ke snížení nočního pocení v klimakteriu nebo v pubertě, buďto v čaji nebo jako odvar k lokálnímu omývání. I moderní medicína prohlašuje, že obsahové látky šalvěje pomáhají ke snížení postmenopauzálního dyskomfortu u žen a k pohodlí při gynekologických potížích. V tradiční medicíně se traduje její protizánětlivý, baktericidní, močopudný, svíravý, protihlístový účinek a vliv proti pocení a k podpoře tvorby mateřského mléka. Obsahové látky vykazují antioxidační účinek, jsou proto obsahové látky šalvěje doporučovány ke snížení zánětlivých onemocněních. V gynekologii se používá při potížích v klimakteriu a také na začátku menstruace. Šalvěj má močopudný efekt a navíc obsahuje látky s částečným antibakteriálním účinkem právě v urogenitálním traktu, kdy nejvíce pomáhá při léčbě zánětů močových cest. Dále se tradičně doporučuje při bolestech v krku a zánětlivých bolestech hrtanu, při angíně nebo zánětech zažívacího traktu. Zevně se roky doporučovala (a stále doporučuje) při špatně se hojících ranách, jako kloktadlo proti zánětu ústní dutiny a léčení aftu, angíně nebo při krvácení dásní.

Problém je v tom, že obsahové siličné látky, mající nejsilnější terapeutický efekt, jsou málo rozpustné ve vodě a spíše jsou rozpustné v lihu. Lihový extrakt se dále může přidávat do dalších čajových směsí. Nejoblíbenější čajová kombinace bývá s přesličkou a heřmánkem. Proto je více doporučována lihová tinktura ze šalvěje spíše než vodný roztok. I přese všechny terapeutické výhody není doporučováno užívat šalvěj dlouhodobě (adekvátní doba je několik týdnů), kvůli obsahu toxického thujonu. Pokud se užívá čaj či jiná forma vodného odvaru ze šalvěje, siličná složka snadno vytěká a může se proto užívat pravidelně a dlouhodobě. Tato látka je ve zvýšené koncentraci tělu omamná, používala se k čarodějným rituálům za středověku a jeho efekt je viditelný v nápoji Absint. Přináší tedy pocit opojení a odpoutání se od reality.

V Rusku se v rámci lidového užívání bere na konci kojení pro snížení tvorby mléka, Slovinci zase doporučují žvýkat 3-4 čerstvé listy šalvěje ke snížení projevů cukrovky a ve směsi s majoránkou se používá při pásovém oparu k obkladům. Jako pleťová voda se odvar ze šalvěje doporučuje k léčbě problematické pleti a léčbě aknózních příznaků. Zevně se také doporučuje k redukci tvorby lupů a pomáhá navíc při řídnutí vlasového porostu u mužů, jelikož obsahuje látky hormonálního charakteru. Obsahové látky ze šalvěje jsou běžně součástí ústních vod a past podporujících léčbu zánětů v ústní dutině a potlačujících nepříjemný zápach z úst. Podobný efekt se může dostat žvýkáním čerstvých listů šalvěje nebo kloktáním jejího extraktu.

Účinné látky

Šalvěj obsahuje mnoho látek, v popředí však převládá obsah silic (obsah 1,0-2,5%) s různým podílem cineolu, thujonu, kafru, borneolu a salviolu. Dále jsou přítomny katechinové třísloviny, pseudotřísloviny, triterpenoidy, hořčiny, laktony, saponiny, pryskyřice, vitaminy řady B a fytoestrogeny (podobné látky hormonu estrogenu) a volné mastné kyseliny.

Tradiční dávkování

Tradičních receptů se šalvějí je opravdu velmi mnoho, všechny však mají podobný základ a přístup. Příprava čaje je zhruba 1 čajová lžíce sušených či čerstvých lístků šalvěje na 250 ml horké vody (nebo 1 hrnek), který se nechá louhovat okolo 5 minut, scedí se a popíjí po doušcích. K zevnímu použití se dá použít ve stejném poměru ve větším množství.

Jako kloktadlo na záněty v ústní dutině se doporučují 2-4 kávové lžičky listů šalvěje proti 250 ml horké vody. Je možné smíchat s 2 lžičkami yzopu, heřmánku nebo přesličky. Nechá se vychladnout, přecedit a odvar je připravit k proplachům.