Jihoamerická bylina užívána tradičně jako přírodní antibiotikum.

Botanický popis rostliny

Pasuchaca je drobná, trvalá bylina s velmi květnatým listovým, která se vyskytuje pouze ve vysokohorském pásmu jihoamerických And (výška nad cca 3000 m.n.m.). Jedná se o endemický druh (výskyt pouze v jediné lokalitě na světě) a jedna z dalších zajímavostí je ta, že jde o rostlinu dožívající se mnoha let. Dorůstá průměrné výšky až 35 cm. Listy jsou laločnaté, vykrojené jakoby do žlábku, temně zelené, květy jsou krásně fialové až oranžové.

Původ a rozšíření

Původem rostliny je Severní Amerika. Charakteristickým znakem rostliny pasuchaca je tmavě zelené zbarvení listů a nápadné květy, které mají velikou rozmanitost od růžových odstínů po červenooranžové. Dnes roste divoce v severních Andách zvláště v nadmořských výškách od 3000 po 3500 m.n.m. Nejvíce se jí daří v provinciích Cajamarca, Piura, Ayabaca a Chota.

Využití

Velkou popularitu získala pasuchaca díky obsahovým látkám, u kterých se přišlo na příznivý vliv na snížení vysoké koncentrace plazmatické glukózy. Je tedy mnohými léčiteli doporučována jako vhodná fytoterapie k již stávající farmakoterapii pro diabetiky. Obsahové látky pasuchacy podporují činnost slinivky břišní a chrání její buňky před poškozením. I když je doporučována k léčbě diabetu, není v žádném případě náhradou za inzulín nebo jiná léčiva.

S tím souvisí také podpora imunitního systému. Diabetes se dá částečně koncipovat jako porucha imunitního systému, navrací mu svým působením ztracenou funkci a stavbu v daném místě. Obsahové látky pasuchacy působí mírně antioxidačně, mírní tedy oxidaci buněčných struktur, stejně tak pročišťují krev a mají protizánětlivé vlastnosti v určitých strukturách (nejvíce působí proti zánětům kůže).

Pasuchaca má v lidovém léčitelství věhlas jako slabší (ale i tak účinné) širokospektré antibiotikum, které působí proti růstu a rozmnožování bakterií. Působí také jako antimykotikum a působí adstringentně, je tedy vhodná při léčbě určitých druhů průjmů u dospělých v závislosti na etiologii.

Domorodí Američané z těchto končin používali odvar z kořene gerania při léčbě úplavice, při silné menstruaci, při vnitřním krvácení, žaludečních katarech nebo vředech (souvisí s krvácením), krvácení dásní nebo zevně k potírání u popálenin, špatně se hojících ran, bradavic nebo oteklých prstů.

Dnes se jeho využití značně rozšířilo, protože léčitelé doporučují kakost k léčbě hemoroidů, malárie, cholery nebo jako podpůrná léčba Crohnovy nemoci nebo při tuberkulóze. Jako kloktadlo se jeví vhodné při bolesti dásní, zubů, hrdla nebo krku.

Účinné látky

Terapeuticky využitelná část rostliny je vlastní sušený kořen, který také obsahuje nejvyšší koncentraci účinných látek. Sbírá se těsně před rozvitím květů. Obsahuje hlavně třísloviny, škrob, polysacharidy, pektin a kyselinu gallovou.

Tradiční dávkování

1 lžíce sušeného kořene se v 1 litru vody nechá na mírném ohni povařit cca 15 minut, scedí se a popíjí se 3x denně 1 sklenka odvaru.

Jiný zdroje uvádí 5-10 gramů kořene byliny povařit v 1 litru tak dlouho, dokud se voda neodpaří do poloviny původního objemu. Takto se popíjí 1 dcl každé 2 hodiny.

Další zdroj popisuje užít 700 ml vody a 2 gramy byliny, přičemž se vše povaří 5 minut a popíjí 3x denně. Z drceného kořene je prý nejvhodnější dávka 5-10 gramů povařených po dobu 10-15 minut ve dvou šálcích vody a tento odvar se popíjí po 3 šálcích denně.

Odvar se může kloktat až 4x denně, potírat odvarem se může až 6x denně. Nemělo by se užívat déle než 5 týdnů. Nedoporučuje se těhotným, kojícím, ani dětem do tří let díky nedostatku informací.