Dary od přírody 9 Magazín 9 Bylinky a jejich uplatnění v různých kulturách

Bylinky a jejich uplatnění v různých kulturách

Magazín | 0 komentářů

Aloe pravá
Aloe patří mezi nejstarší léčivé rostliny, jaké kdy lidstvo poznalo. V bibli se píše, že tělo Krista bylo zavinuto do plátna posypaného lístky myrty a práškem z aloe. Během vojenských tažení Alexandra Velkého pomáhalo aloe zacelovat rány vojáků. V Evropě se objevilo v 10. století, když ji začali dovážet z jižní Afriky.

Andělika lékařská
Anděliku pěstovali už středověcí mniši v klášterních zahradách jako lék proti moru. Středověké herbáře píši, že andělika dostala své pojmenování podle archanděla Michaela – archangelost pochází z řečtiny a znamená archanděl – neboť stejně jako on chránila před zlem. I lidově anděliku nazýváme „rostlina andělů“.

Bazalka pravá
Pro svou příjemnou chuť a vůni si našla bazalka v různých kulturách odlišné uplatnění. Ve starověkém Řecku ji užívali jako vzácné koření a sloužila také jako lék při uštknutí hadem nebo škorpionem. V řecké církvi je součástí svěcené vody, kterou kladou k oltářům, protože prý jako první vyrostla u Ježíšova hrobu. V Mexiku nosí lidé nať bazalky v pytlíku na krku, aby byli bohatí a neopouštělo je štěstí.

Benedikt lékařský
Ve středověku nazývali benedikt „požehnaný bodlák“, neboť čistí krev, ničí hnilobu a byl nejúčinnějším lékem při morových epidemiích. Slavný bylinkář Matthioli i benediktu velmi vážil a tvrdil, že když rakovinové nádory zničí část těla až do kosti, prášek z benediktu ránu zacelí a naroste nová tkáň.

Bez černý – v lidovém léčitelství se dříve ojediněle používala i kůra a listy. Tyto části rostlin jsou však poněkud jedovaté a mohou vyvolat zvracení a silné průjmy. Jejich zápach však odpuzuje některé hmyzí škůdce a hlodavce. To byl důvod, proč byly keře černého bezu vysazovány u venkovských stavení a stodol.

Bez černý
Podle lidového podání kříž na němž ukřižovali Krista, byl z bezového dřeva a prý Jidáš se oběsil na keři bezu. Proto je považován za symbol smutku a smrti. Lidé odpradávna vysazovali bez v blízkosti příbytků, neboť věřili, že v něm sídlí dobří duchové, kteří zlé duchy odeženou.

Borůvka černá
Borůvku jako léčivou rostlinu poprvé uvádí abatyše Hildegarda už ve 12. století. Doporučoval ji i Matthioli, který je nazýval „černá jahoda“.
Za 2. světové války byly borůvky například součástí jídelníčků anglických letců, provádějících noční nálety a dnes slouží k výrobě přípravků, zlepšujících vidění při umělém osvětlení a jsou součástí stravy kosmonautů.

Bříza bělokorá
Keltové věřili v zázračnou moc břízy. V pokojích panen věšeli březové větvičky, které je měly uchránit před hříchem. V našich vesnicích v minulosti vyháněli dobytek na první pastvu právě březovými pruty, aby byl celý rok zdravý a přinášel užitek.
Jarní míza získaná navrtáním kmenů poskytuje tzv. „březovou vodu“, používanou k ošetření vlasů. Zkvašením mízy vzniká slabě alkoholický nápoj, známý v severských oblastech jako „březové víno“. U nás je však navrtávání kmenů zakázáno, neboť stromy silně poškozuje a napomáhá šíření různých houbových chorob.

Brutnák lékařský
Název brutnáku je odvozen od keltského borrach, což znamená odvaha. Matthioli ho doporučoval při bušení srdce a k utišení blouznění, což v jeho řeči znamenalo snížení teploty. Krásný modrý kvítek brutnáku byl oblíbeným motivem na středověkých tapiseriích.

Bukvice lékařská
Egypťané věřili, že bukvice zahání všechno zlo, proto ve svých příbytcích často pálili její nať. Už lékař římského císaře Augusta ji léčil téměř všechna onemocnění. O její funkci jako všeléku svědčí italské přísloví „venda la tonica et Compra la betonika“, což v překladu znamená „prodej kabát a kup si bukvici“.

Čekanka obecná
Staroegyptští kněží konzumovali před magickými úkony nať čerstvé čekanky jako léčivý a posilující prostředek. Pro Římany byla zase čekanka osvědčeným prostředkem na všechny nemoci jater. Podle východní magie, kdo se potřel čekankovou šťávou smíchanou s olejem, nabyl krásy, obliby u každého a všechno se mu dařilo. Kořen čekanky odpradávna slouží jako náhražka kávy – cikorka.

Čekanka obecná
Již od 17. století čekankové kořeny slouží jako surovina k výrobě kávovin. Z kořenů se získává kávová náhražka, známá jako cikorka. Význam čekanky značně vzrostl počátkem 19. století v době napoleonských válek, kdy byl silně omezen dovoz kávy (ale i třtinového cukru) do Evropy.

Devětsil lékařský – Petasites hybridus
Latinské pojmenování devětsilu petasos – sluneční klobouk, vychází pravděpodobně z toho, že jeho listy patří mezi největší v naší přírodě. Nejstarší zmínka o devětsilu jako léčivu pochází z Anglie z druhé poloviny 16. století a starý recept hovoří o použití devětsilového prášku. V té době sloužil proti různým infekčním onemocněním, hlavně moru.

Divizna velkokvětá
Divizna má několik zajímavých praktických uplatnění. Do jejich velkých listů se v římských dobách balily fíky, aby zůstaly dlouho čerstvé. Květy se používaly k výrobě knotů do svíček. Jejich žlutou barvu využívaly starší dámy k barvení vlasů. Ale váže se k ní i zázrak z pohádky: Chcete se stát neviditelnými? Stačí vypít teplý odvar z divizny.

Dobromysl obecná
Už staří Egypťané používali dobromysl jako dezinfekční prostředek. Do Evropy ho přivezli arabští lékaři, kteří jím léčili migrénu a zmírňovali nervozitu. Ve starších dobách bývalo zvykem vysazovat dobromysl na hroby, aby duše mrtvých odpočívaly v pokoji.

Dub letní
Dub jako symbol síly zasvětili staří Slované nejvyššímu bohu Perunovi. Jeho plody – žaludy – mají několik způsobů uplatnění. Američtí indiáni jej měli jako součást jídelního lístku, pražené se v minulosti používali jako náhražka kávy a vyráběl se z nich také inkoust. Dubová kůra se používala k barvení kůže.

Eleuterokok ostnitý
Eleuterokok je novou a velmi perspektivní rostlinou, která roste a na velkých plochách se i pěstuje hlavně v Rusku. Má podobné vlastnosti jako ženšen. Číňané poznali ženšen už před 5 000 lety, ale eleuterokok byl pro ně dlouho neznámou rostlinou. Lidově se nazývá „ženšen chudoby“, český název „čertův kořen“ vystihuje jeho povzbuzující účinky.

Fazol obecný
Fazole jsou prastarou kulturní rostlinou jihoamerických indiánů. Když je dobyvatelé dovezli z Peru, dlouho sloužily jako okrasná rostlina. V 17. století se začaly organizovat populární fazolové slavnosti, které jim pomohly se rozšířit po celé Evropě. Jejich „špatnou“ vlastností je, že některým lidem vyvolávají plynatost.

Hloh obecný
Keř hlohu se dožívá už pěti set let. Předpokládá se, že z hlohu byla uvita Kristova trnová koruna. Ze dřeva hlohu se stavěly pohřební hranice, neboť se věřilo, že prostřednictvím trnů se duše mrtvého osvobodí od hříchů a dostane se do nebe. Z dávných dob pochází také pověra, že když těhotnou ženu udeří třikrát kořenem hlohu, dítě už nedonosí.

Chmel obecný
Chmel je základní surovinou na výrobu piva. Pivovarnictví se v našich končinách začalo rozvíjet v 11. století. Chmelové žlázky – Lublin, které obsahují účinné uklidňující látky, byly pro použití v medicíně objeveny na začátku 19. století. Na začátku minulého století se chmelové výhonky konzumovaly podobně jako chřest.

Jablečník obecný – marrubium vulgare
Pojmenování marrubium pochází z hebrejského mab – nob, což znamená horká šťáva. Hořká chuť trávy spojená s příjemnou jablečnou vůní jsou pro jablečník charakteristické. Jablečník patří mezi nejstarší léčivé rostliny. Egypťané ho nazývali „býčí krev“ a používali jako účinný prostředek proti různým druhům jedů a proti astma. Ve středověku sloužil hlavně proti tuberkulóze.

Jalovec obecný – Juniperus communis
Latinské pojmenování jalovčinky juniperus pochází od Keltů a znamená trpký. V dobách morových epidemií hořely před branami měst hranice z jalovčinkových kořenů, aby zabránily vstupu nemoci. Jalovčinkovým kouřem si lidé také dezinfikovali své příbytky. Ve středověku vyráběli Arabové slavnou jalovčinkovou marmeládu, která se dosud uvádí ve starých lékopisech, v současnosti se plody, používají k dochucení borovičky a ginu.

Jaterník trojlaločný
Jaterník byl pojmenován podle řeckého hepar – játra, v souladu s tzv. naukou o signatuře, neboť jeho listy mají tvar podobný játrům. I když tato teorie nemá opodstatnění, v případě jaterníku to náhodou vyšlo, patří mezi nejlepší rostlinné léky na tento orgán.

Jehlice trnitá – lidový název babí hněv, pod kterým je jehlice všeobecně známa, vychází ze skutečnosti, že metlami z tohoto trnitého polokeře byly na pranýři veřejně mrskány nevěrné ženy. Na pranýř se samozřejmě nejčastěji dostaly právě přičiněním závistivých stařen, takže název je přiléhavý.

Jestřabina lékařská – Galega officinalis
Jako léčivá rostlina se jestřabina objevila v německých herbářích až na začátku 17. století. I když se lidově dávno využívala hlavně na podporu tvorby mléka u dobytka, bylo její pojmenování odvozeno od řeckých slov gala – mléko a ago – poháním. Předpokládá se, že rostlina obsahuje látky podobné ženským hormonům, proto by měla mít, podobné účinky i na lidi.

Jetel luční
Jetel žije v symbióze s bakteriemi, které přijímají ze vzduchu dusík, proto se stává dobrou rostlinou na zelené hnojivo. Její latinské pojmenování trifolium znamená tři lístky – trojlístek. Ale občas vyroste jako čtyřlístek. V porostu jeteliny ho musíme hledat a pečlivě si jej uložit – přináší štěstí.

Jinan dvoulaločný
Jinan pochází z Číny a Japonska, kde ho s oblibou vysazovali před chrámy. Botanicky nepatří mezi listnaté, ani jehličnaté stromy. Zachoval se jako jediný ze skupiny stromů, které rostly už v druhohorách před dvěma sty miliony lety. V Americe nazývají jinan „stromem dívčích vlasů“.

Jírovec maďal
Do Evropy se jírovec maďal dostal v 16. Století z Turecka, kde už tehdy sloužil při léčbě dýchavičnosti koní. Jako léčivou rostlinu ho tehdy prvně popsal Matthioli. Semena jírovce – známé kaštany – obsahují kumarin, díky němuž jsou jednou ze složek opalovacích krémů, protože tato látka chrání před ultrafialovým zářením. Kaštany bychom měli nosit stále v kapse, protože prý chrání před zlem. Jsou účinné tak dlouho, dokud neztratí lesk.

Jitrocel kopinatý – Plantago lanceolata
Druhé slovo latinského názvu jitrocele lanceolata znamená kopí, což symbolizuje kopijovitý tvar listů. Jitrocel jako léčivou rostlinu začali poprvé používat v Sýrii. V minulosti lidé věřili, že listy jitrocele pomáhají při bolestech nohou, proto si je vkládali do bot.

Jmelí bílé – viscum album
Název jmelí pochází z latiny viscum znamená lep. Jmelí má drobné bílé plody, které jsou na dotek lepkavé. Aby se na svém hostiteli mohlo usadit, musí tam zůstat dostatečně dlouho a zapustí zvláštní kořeny. Jmelí bylo odnepaměti magickou rostlinou, připisovala se mu zázračná moc. Keltští kněží odsekávali na Nový rok zlatým srpem větvičky jmelí s přáním štěstí a lásky. I dnes najdeme jmelí během vánočních svátků skoro v každé domácnosti.

Kakost smrdutý – Geranium robertianum
Vědecký název kakostu byl kvůli dlouhým zobákovitým plodům odvozen od řeckého gerano – jeřáb. Druhý název robertianum je na počest sv. Roberta, salcburského biskupa, který žil v 17. století a byl velkým propagátorem jeho léčivých účinků. Chtěla-li děvčata vědět, zda se ještě v tom roce vdají, uvila věneček z routy a kakostu a hodila ho do koruny stromu. Když se tam zachytil, mohla chystat výbavu.

Kmín kořenný
V antických dobách věřili, že odvar z kmínu je uchrání před čarodějnicemi. Kmín byl také oblíbenou součástí nápojů lásky, protože prý dokáže připoutat milovanou osobu. Od 12. století, kdy jej Arabové začali pěstovat, patří mezi nejpoužívanější koření na celém světě.

Kokoška pastuší tobolka
Latinské pojmenování kokošky, bursa pastoris znamená měšec, kapsička pastýřů. Vzniklo z toho, že její trojúhelníkové plody jsou velmi podobné kapsám někdejších pastýřů. Jako léčivou rostlinu používal kokošku už otec lékařství Hippokrates na problémy s dělohou. Používání kokošky bylo rozšířeno během první světové války, když nahrazovala těžce dostupné léky zastavující krvácení.

Komonice lékařská
Pomoci komonice prý můžeme usmířit i na smrt rozhněvané lidi. Lidé ve vesnicích věšeli svazek komonice nad dveře domu, aby je chránil přede všemi nemocemi a přinesl jim štěstí. Naše babičky vkládaly plátěné pytlíčky se sušenou natí komonice mezi prádlo, protože je osvědčeným prostředkem proti molům.

Konvalinka vonná
Konvalinka byla velmi populární v 15. století, kdy nemohla chybět v žádném tehdejším herbáři. Ty uvádějí konvalinku jako chladivou a zvlhčující. Jako první doporučovala používat konvalinku k léčebným účelům sv. Hildegarda z Bingenu. Ona sama jí léčila padoucnici a vředy.

Kopřiva dvoudomá – urtica dioica
Název kopřivy pochází z latinského uro, což znamená pálím. Kopřiva nasbíraná na sv. Jana se kladla do oken a za prahy domů, aby chránila před zlými silami. Chcete-li ochránit úrodu před housenkami, zakopejte do každého rohu právě zoraného pole nať kopřivy.

Kostival lékařský – Symphytum officinale
Kostival obsahuje proteiny a látku alantoin, která podporuje růst a dělení buněk. Tím vyvolává zcelování kostí a tvorbu maziva při vysychání kostí. Z toho vychází i latinské pojmenování kostivalu – symphyó, což v překladu znamená spojuji. Macerováním kostivalových listů ve vodě získáme velmi dobré hnojivo na rajčata.

Kopr vonný
V biblických dobách byl kopr platidlem daní. Židé ho pěstovali ve velkém a z jeho prodeje museli samozřejmě platit daň. Římané si zase při slavnostních příležitostech věnčili hlavy koprovými věnečky a přidávali jej do nápojů lásky. Kdysi nevěsty věřily, že když si ve svatební den dají kopr do bot, budou mít v tchynině domě vládu nad vším.

Krušina olšová – Frangula alnus
Latinské pojmenování krušiny je odvozeno od frangere – lámat. Mezi léčivé rostliny se dostala ve středověku jako náhražka drahé rebarbory. Matthioli o ní říká, že „dřevo krušiny je křehké a lámavé“. Léčivé vlastnosti krušiny mají plný účinek až po ročním skladování nebo po zahřátí na 100 °C během jedné hodiny.

Kukuřice setá – Zea mays
Pravlast kukuřice jsou Bolívie a Peru, kde byla důležitou potravou Inků a indiánů. V Peruánčině se kukuřice nazývala mais, z toho vychází i její vědecké pojmenování. Do Evropy ji přivezl Kryštof Kolumbus. Jako zemědělská plodina se u nás začala pěstovat v 17. Století. Kukuřičný škrob se využívá při výrobě dětských pudrů a zásypů.

Křen selský
Domovem křenu je Rusko a východní středomoří. Byl populární mezi všemi starověkými lékaři. I když Plínius tvrdil, že křen tlumí nezkrotnou vášeň a bystří um, sv. Hildegarda jej doporučovala proti ekzémům a vším, Matthioli zase na „vyhánění“ kamenů a písku z moči. Chceme-li naše domácí miláčky zbavit střevních parazitů, přidávejme jim do potravy listy křenu.

Len setý
Len je užitečná rostlina, kterou znali už staří Egypťané. Na nástěnných malbách egyptských chrámů najdeme zobrazený celý postup výroby lněného plátna. Jako léčivou rostlinu doporučoval len už Hippokrates a léčil jim záněty sliznic. Na vesnicích bývalo zvykem, že kmotr dal děvčátku do kolébky jako dar lněná semínka, aby z něj vyrostla dobrá hospodyně.

Levandule úzkolistá
Levanduli používali někdy jako náhražku mýdla, odtud je odvozeno její latinské pojmenování lavare – mýt. Matthioli radil přidávat levanduli do vína a doporučoval ji pít hlavně starším lidem, protože navracela paměť. Naše prababičky dávali levanduli do plátěného pytlíku a ukládaly do skříně, kde provoněla prádlo a odháněla moly. Rodícím ženám dávali do rukou svazek levandule, která prý zaháněla strach a dodávala odvahu.

Libeček lékařský
Domovem libečku je Irán. Ve středověku jej hojně pěstovali v klášterních zahradách a vyráběli z něj extrakt proti uštknutí hadem. Kvůli jeho výrazné kořeněné vůni nazýváme libeček také „rostlinné magi“.

Lichořeřišnice větší
Ještě dříve, než se lichořeřišnice používala k léčebným účelům, pěstovala se jako okrasná rostlina pod názvem „krvavý květ z Peru“, neboť do Evropy byla dovezena z této exotické krajiny v druhé polovině 17. století. Mladá semena lichořeřišnice můžeme používat jako náhražku křenu.

Lípa malolistá
Lípa je posvátným stromem Slovanů. Ve středověku sloužila při tajemných obřadech vyhánění ďábla z těla. Lipové dřevo se v latině označuje jako lignum sanctum , což v překladu znamená svaté dřevo. Je z něj vyřezáno mnoho slavných oltářů.

Lopuch plstnatý – Arctium tomentosum
Latinské pojmenování lopuchu je odvozeno od slova arctos – medvěd, což poukazuje na jeho plstnatos. Lopuchová droga radix bardanae má lidové názvy např. koňský lupen, čumák či babí kořen. Kořen lopuchu si japonci zařadili na jídelní lístek, protože obsahuje mnoho vlákniny.

Lopuch větší
V Japonsku se lopuch pěstuje pod jménem „Gogo“ jako kulturní rostlina. Jeho pražené kořeny se přidávají do kávy místo cikorky. Mladé listy se přidávají do salátů nebo polévek a jednoleté kořeny se jedí syrové, vařené nebo pečené, dávají se do polévek místo brambor a připravují se z nich karbanátky. Lze jím nahradit i mrkev, petržel nebo pastinák.

Mák vlčí
– Papaver rhoeas
Vlčí mák byl známý už od roku 3000 před n. l. Sumerové ho pro mírně narkotické účinky nazývali „rostlinou radosti“. Jeho vědecký název je odvozen od slova papa, což znamená dětská kašička. Má keltský původ a vychází z toho, že kdysi se jeho šťáva přimíchávala dětem do jídla, aby dobře spaly. Lisováním za studena získáme ze semen máku olej vhodný do malířských barev.

Mák vlčí
Ve starověkém Řecku byl mák symbolem SPÁNKU a SNŮ.

Mateřídouška obecná
Mniši odpradávna znali uklidňující účinky mateřídoušky, nazvali ji „boží bylina“. Pěstovali ji v klášterních zahradách a používali k tlumení sexuálních tužeb. Údajně když povaříme nať mateřídoušky v mléku je silnější než svěcená voda a odhání všechny čáry. Mateřídouška sbíraná na sv. Jana na devíti mezích pomáhá proti všem kouzlům.

Meduňka lékařská
– Melissa Officinalis
Pojmenování meduňky melissa pochází z řeckého včela. Tato bylinka obsahuje mnoho nektaru, který přitahuje včely. Proto bývalo zvykem před nasazením nové včelí rodinky potřít celý úl meduňkou. Meduňka je mimořádným prostředkem na uklidnění celého organismu. Možná proto ji známý lékař Paracelsus nazýval „elixírem života“.

Meduňka lékařská
Již ze středověkých herbářů se dozvídáme, že „ meduňka na noc pitá vyvolá klidný spánek a veselé sny“, staršího data jsou pak i pozorování, že pití nálevu z meduňky napomáhá inspiraci. Dnes se zdá pohodlnější dosáhnout stejného účinku tubou prášků pro spaní a cigaretou při kávě.

Mařinka vonná
Před tisíciletím se pilo oblíbené „májové víno“, připravované vyluhováním mařinky ve víně, které jak praví staré herbáře, „ucpaná játra otevírá a srdce osvěžuje“.

Medvědice lékařská
„Medvědí hrozen“, tak byla medvědice nazývána již starými Římany, neboť její moučnaté plody nevábné chuti sloužily jako potrava pouze medvědům.
Domovem medvědice jsou chladná území za polárním kruhem, její plody Laponci s oblibou konzumují a používají je jako tmavé barvivo. Američtí indiáni přidávali listy medvědice do tabáku, a kromě jiného ji používali i k léčbě pohlavních nemocí. Tříslovina z medvědice se využívá při zpracování nepromokavé kůže.

Měsíček lékařský
Staří Egypťané používali měsíček jako omlazující prostředek, možná proto byly mnohé ženy starého Egypta tak krásné. Ve velké úctě mají měsíček i hinduisté, jeho květy zdobí oltáře svých chrámů. Květy měsíčku můžeme přidat do vařené rýže, zabarví ji dožluta a dodají ji pikantní chuť.

Mochna husí – Potentilla anserina
Mochna ráda roste na místech, kde se pasou husy, což se přeneslo do jejího názvu. Kdysi se ji připisovaly neobvyklé léčivé účinky, prosto dostala latinské pojmenování potens – mocný. Prášek z kořene mochny je vynikající na hojení krvácející rány, proto se uvažovalo o tom, že se stane povinnou výbavou lékárniček zdravotníků během první světové války.

Mochna nátržník
Má i technické použití, slouží k vyčiňování kůží a jejich barvení na červeno.

Mydlice lékařská
Ještě v 19. století, kdy nebyly známy saponáty, se tzv. „mýdlový kořínek“, který se běžně prodával, používal k praní jemných tkanin, zejména hedvábí, ale i vlny. Jak známo, živočišným vláknům nesvědčí zásaditá reakce běžných mýdel, a proto se při jejich praní využívaly mnohem jemněji působící saponiny mydlice.

Mydlice lékařská – saponaria officinalis
Latinské pojmenování mydlice je odvozeno od slova sapo – mýdlo. Její pěnivý kořen se v minulosti používal k praní jemných hedvábných látek a jako náhražka mýdla. V dobách antiky lidé mýdlo ještě nepoužívali, jako prostředek k umývání ho v souvislosti s mydlicí poprvé vzpomíná až Galenos.

Oman pravý – Inula helenium
K léčebným účelům se oman používal už ve 4. století. Jeho latinské pojmenování helios znamená slunce, protože pronikavě žluté lupínky květních hlaviček připomínají sluneční paprsky. Kořen omanu má podle lidových pověr magické vlastnosti. Spálený na dřevěném uhlí přináší klid duši a člověk se s jeho pomoci může stát jasnovidcem.

Ostropestřec mariánský
Kvůli své trnitosti dostal ostropestřec lidový název „Kristova koruna“ a je spojen s historií ukřižování Krista. Kvůli bílým pruhům na listech jej nazývají také „mariánský bodlák,“ ty symbolizují mléko Panny Marie. Pár kapek spadlo prý na listy ostropestřce během kojení malého Krista.

Ořešák královský
Ořešák pochází z Persie. O jeho rozšíření do Evropy se zasloužil Karel Veliký. Římané zasvětili ořešák bohu Jupiterovi a nazvali jej „Jupiterův žalud“, protože jej ztotožňovali se žaludem. Ořechy považovali za božské jídlo a symbol plodnosti. Výživnou hodnotou předčí ořechy maso, čehož dnes využívají především vegetariáni, kteří je nazývají „maso přírody“.

Oves setý
Předpokládá se, že oves na naše území přinesli staří Slované ze své pravlasti. Ve středověku si ovsa vážili jako významné součásti stravování, farář Kneipp doporučoval oves při stavech fyzické a psychické vyčerpanosti. Do 16. století byl oves hlavní surovinou na výrobu piva. Této tradici zůstali dosud věrní Belgičané.

Ožanka kalamandra
Prášek ze sušených květů sloužil v minulosti jako zázračný lék na šňupání při rýmě

Pampeliška lékařská
Podle starých legend se pampeliška zrodila z prachu, který rozvířil ohnivý vůz boha Slunce.
V antice se šťáva z pampelišek doporučovala jako prostředek proti pihám a žlutým skvrnám na kůži.  Dříve se považovalo za nedobré, když šlechtičny měly příliš mnoho pih, protože pihy byly známkou toho, že žena zplodí příliš mnoho dětí. Slavný arabský lékař Avicenna, který působil v prvé polovině 11. století, léčil čerstvou šťávou z pampelišek vodnatelnost a překrvení jater. Pojmenoval ji Taraxis, což znamená zánět očí. Souviselo to s tím, že pampeliškové mléko se v té době používalo právě k léčbě zánětu očí.

Pelyněk pravý
Pelyněk byl populární už ve starém Řecku. Jeho latinské pojmenování je odvozeno od bohyně Artemidy, ochránkyně stáda. Sloužila jako osvědčené afrodiziakum. Stačilo dát větvičku pelyňku pod polštář a chlad se změnil na nezkrotnou vášeň. V té době jej považovali za nápoj odvahy. Vítězové soutěže vojenských vozů dostávali jako odměnu odvar z pelyňku – absint.

Petržel zahradní
K petrželi se už od dávných dob váže mnoho pověr. Římané vili z petrželové natě věnce a zdobili jimi sály, kde se konaly slavnosti a hostiny. Věřili, že petržel dává sílu a chrání před nadměrným pitím vína. Prý ji nesnášejí čarodějnice, proto hospodáři dávali petrželovou nať dobytku, aby je před nimi ochránila. Když nevěsta kráčela k oltáři, měla pod paží kousek petržele a chléb, neboť se věřilo, že jí to ochrání před uřknutím.

Plavuň vidlačka
Přibližně před 350 milióny let byli prapředci plavuní spolu s tehdejšími přesličkami a kapradinami jedinými stromy v bažinatých pralesích, které tehdy pokrývaly naši planetu. Z prvohorních stromovitých obrů, dosahujících výšky přes 25m, však během dalšího vývoje rostlin na Zemi přežily do dnešních dnů jen drobné rostlinky, sotva větší než mech.

Plicník lékařský – pulmonaria officinalis
Latinský název plicníku pulmeo znamená v překladu plíce a vychází z hlavního uplatnění plícníku k léčbě zánětu plic a dalších dýchacích potíží. V 19. století užívali odvar z plícníku jako vynikající prostředek proti souchotinám. Podle barvy květů umíme posoudit, jak dlouho už rostlina kvete. Na začátku jsou květy plícníku červené, postupně se mění na modrofialové.

Popenec břečťanovitý
K léčebným účelům se popenec používá už od 12. století, byl známý jako „švýcarský čaj“. Léčitel Kneipp jej doporučoval při zimnici a všech potížích s močovým ústrojím. Popenec také nazýváme „rostlinou krásy“, neboť vysokým obsahem vitaminu C a dalších látek zkrášluje pokožku celého těla.

Prha chlumní
Jako léčivou rostlinu připomíná prhu sv. Hildegarda ve 12. století. Ale ve větší míře se začala používat až ve 14. století zásluhou Matthioliho, který ji popsal a nakreslil. O dvě staletí později se začala z prhy vyrábět tinktura. Prha byla oblíbenou bylinkou J.W. Goetheho, ten si ji léčil anginu pectoris.

Proskurník lékařský
Již staří řečtí lékaři používali proskurník proti řadě chorob včetně chorob dýchacích cest a název Althaea pro něj používá již Plinius Starší, který si jej vypůjčil z řečtiny. Francký císař Karel Veliký jej zahrnul do soupisu rostlin, které musely být pěstovány v klášterních zahradách, tedy do jakéhosi normativu léčivých a užitkových rostlin té doby.

Proskurník lékařský – althaea officinalis
Latinský název proskurníku je odvozený od řeckého althaino, což znamená uzdravovat. Římané jedli sladký kořen proskurníku jako vybranou delikatesu, Řekové jej považovali za bylinu všech nemocí. Také ve středověku byl proskurník považován za všemocný lék. V dobách hladomoru z něj vařili kaši, která mnohokrát zachránila lidi před smrtí.

Průtržník lysý
Rodový název rostliny je odvozen od latinského slova hernia, označující kýlu, nazývanou dříve též přiléhavě průtrž. Není snad třeba dodávat, že rostlina byla k léčbě kýly skutečně používána. Dnes se však využívá zcela jinak.

Prvosenka vyšší – Primula elatior
Prvosenka dostala jméno z latinského primus – první a ver – jaro, což vyjadřuje, že patří mezi první jarní květy. V lidových pověrách se hovoří o tom, že na místě, kde sv. Petr odložil klíče, vyrostla prvosenka. Proto dostala pojmenování petrklíč. Tento název se přenesl i do českého, německého a francouzského jazyka.

Přeslička rolní
Přeslička byla objevena jako zkamenělina ve starých uhelných vrstvách. Její první předkové rostli na naši Zemi před 250 miliony let. Už Plinius a Galenos tvrdili, že pomoci přesličky se všechny krvácející rány dobře hojí. V Německu nazývají přesličku lidově Zinnkraut – cínová bylina, protože se tam odpradávna používala k čištění cínových nádob.

Přeslička rolní
Přesličky stejně jako plavuně patří mezi pamětníky dob, kdy vznikalo černé uhlí. Předkové dnešních přesliček dorůstaly totiž výšky až 10 m a jejich stonky si v ničem nezadaly s kmeny stromů. Přežilo však jen několik desítek druhů, z nichž nejdůležitější je přeslička rolní.

Puškvorec obecný
Jak je známo Tataři považovali puškvorec za rostlinu, která čistí vodu. Věřili, že tam kde roste puškvorec, je možno pít vodu a napájet jí koně bez jakéhokoli zdravotního rizika. Vyzvědači Čingischánových hord prý vozili ve svých sedlových brašnách kromě sušeného masa i kousky čerstvého puškvorcového kořene. Během poměrně dlouhých zastávek házeli tyto kousky oddenků do vody a jestliže se zakořenily, považovali vodu za nezávadnou. To je také důvod, proč se v místech, kam kdysi pronikli Tataři, nazývá puškvorec, „tatarské býlí“ nebo „tatarská tráva“.

Rozmarýna lékařská
Rozmarýna je stará kultovní rostlina, našla se už v hrobkách egyptských faraonů. Mluví se o ní jako o bylině lásky a smrti, která chrání před účinkem pekelných sil. Odpradávna byla považována za symbol věrnosti, proto ji nevěstám vplétali do svatebního věnečku. Větvičky rozmarýny můžeme vkládat do prádelníku. Chrání před nepříjemnými moly a zároveň všechno krásně provoní.

Rozrazil lékařský – veronica officinalis
Latinské pojmenování veronica znamená pravá, jediná a odvozuje se od jména sv. Veroniky. V dobách morových epidemii byl rozrazil osvědčeným léčebným prostředkem na mnohé nemoci. Lidé věřili, že když budou pít odvar z rozrazilu, nenakazí se a neumřou. Ve Francii nazývají rozrazil „evropským čajem“ a pijí ho podobně jako černý nebo zelený čaj.

Růže galská
Ve starém Řecku byla růže zasvěcená bohyni Afrodité. Když Kleopatře vyznával Antonius lásku, klečel prý v růžových lupincích. Známá poetka Sapfó jí nazvala „královnou květů“, což se zachovalo dodnes. Do Evropy dovezli růži Arabové v 10. Století, zanedlouho se stala nejpěstovanější květinou. Plody růže byly účinným prostředkem proti běsnění, proto je nazývali „psí bobule“.

Rybíz černý
Rybíz pochází z Asie. Tady, v severských oblastech tundry, odedávna připravovali domorodci z černého rybízu alkoholický nápoj podobný medovině. V Anglii slouží listové pupeny rybízu k dochucení piva. Čerstvé rybízové lístečky můžeme přidat do nakládaných okurek nebo zelí, dodají jim zajímavé aroma.

Řepík lékařský – Agrimonia eupatoria
Jako léčivá bylina byl řepík znám již antickým lékařům. Druhové jméno má asi svůj původ v jménu pontského krále Mithridata Eupatora, kterému již ve 2. století př.n.l. byl znám léčivý účinek rostliny jako protijedu při otravách jater. Skutečnost, že řepík je na výsluní popularity již více než 2000 let, svědčí o jeho nesporných kvalitách.

Sedmikráska obecná – Bellis perennis
Vědecké pojmenování sedmikrásky vzniklo z latinského bellus – pěkný a perennis – trvající, což vyjadřuje její krásu a dlouhé období květu. Jako univerzální lék se objevuje sedmikráska až ve středověku. Květy sedmikrásky jsou bohatým zdrojem nektaru pro včely, sušené je můžeme přidávat do vonných směsí.

Sléz maurský
Pythagoras tvrdil, že odvar ze slézu tlumí nespoutanou vášeň, což je nevyhnutelné pro každého, kdo chce dosáhnout moudrosti, svobody a zdraví. Proto ho jeho žáci pěstovali v zahradách a hojně užívali. Plinius zase radil vypít každý den číši šťávy ze slézu. Kdo to udělal, byl ochráněn před jakoukoli nemocí. Kytice slézu uložená v okně nám přivolá ztracenou lásku.

Slivoň trnka
Už antičtí lékaři považovali trnku za dobrou léčivou bylinu. Doporučovali zahuštěnou šťávu z plodů trnky proti průjmu. Dobře vykvašené trnkové víno chutná jako portské, tvrdí gurmáni. Trnkové větvičky zavěšené nad dveřmi doma odhánějí zlé síly a chrání před živelními pohromami.

Sporýš lékařský
Ve starém Řecku byl sporýš zasvěcený bohyni Venuši a tvořil součást nápojů lásky. Římští vyslanci nosili větvičku sporýše jako ozdobu při důležitých diplomatických setkáních. Jako léčivá rostlina sloužil sporýš v té době k regeneraci žaludku po velkém hodování.

Srdečník obecný – leonurus cardiaca
Přívlastek vědeckého jména srdečníku pochází z latinského kardia – srdce, což potvrzuje jeho hlavní použití při srdečních onemocněních. Řekové používali srdečník ke zmírnění strachu před porodem. To se zachovalo v anglickém pojmenování „motherwort – mateřská bylina“.

Truskavec ptačí
Truskavec znali a používali všichni známí lékaři. Galenos ho považoval za jednu z nejlepších bylinek proti všem druhům zánětů, sv. Hildegarda ho nazývala „zemské koření“ a jeho nať doporučovala macerovat ve víně a užívat proti průjmům. Lonicerus ho nazval „cestní tráva“ a tvrdil, že šťáva truskavce léčí všechna jedovatá uštknutí.

Turanka kanadská
Turanku přivezli z Kanady do Francie v roce 1633 v bedně s bobřími kožešinami. Její neuvěřitelná životnost se projevila tak, že její semena se odtud rozšířila do celé Evropy, dnes ji najdeme téměř všude. Léčebně začali turanku používat američtí lékaři v 19. Století a doporučovali ji při žaludečních potížích i na rány.

Třezalka tečkovaná
Třezalka byla od nepaměti považována za kouzelnou a léčivou bylinu, uplatňující se i v magii a při léčbě nejrůznějších chorob, počínaje ochranou před bleskem a konče náměsíčností. V malých žlázkách obsažené červené barvivo hypericin, nazývané „krev sv. Jana“, má zřejmě hlavní podíl na tom, že třezalka byla opředena řadou pověr. Mléko koz či krav, které spásly větší množství třezalky, se hypericinem zbarví do růžova, což ve středověku nemohlo být vyloženo jinak, než že krávy dojí krev, protože byly uhranuty. Byl to zajisté dobrý důvod k tehdy oblíbeným honům na čarodějnice.

Tužebník jilmový
Jako posvátná bylina byl tužebník součástí svatebního věnečku, který měla nevěsta na hlavě během církevního obřadu. V roce 1999 uplynulo 100 let od doby, kdy byla v květech tužebníku objevena kyselina acetylsalicylová, z níž byl později vyroben aspirin. Kvůli příjemné vůni se doporučují květy tužebníku v plátěném pytlíku vkládat do prádelníku.

Tykev obecná
Tykev je velmi odolná a roste až do výšky 3 000 m nad mořem. V minulosti byla velmi oblíbená, král Karel Veliký vyžadoval od nových osadníků, aby tykev pěstovali ve svých zahradách. Chceme-li zůstat dlouho mladí, konzumujme tykvová semena, která obsahují cenné nukleové kyseliny a nepřímo podporují v našem organismu tvorbu vitaminu D.

Tymián obecný
Tymián hubí plísně a bakterie, což znali už staří Egypťané, proto jej používali při balzamování. Pro Řeky byla vůně tymiánu symbolem elegance. Tymián odpradávna sloužil jako koření do polévek, omáček a uzenin, ale také jako přísada do některých lihovin. Ve Středomoří se tymián dosud používá ke konzervování ryb.

Vachta trojlistá
Ve starověku považovali vachtu za jedovatou, proto se mezi léčivými bylinkami objevuje až ve středověku, kdy sloužila jako prostředek proti kurdějím. Ve svém slavném Zelinkáři ji uvádí i J. Fándly. Vachtu lidově nazývají „vodní jetel“, neboť podobně jako jetel má každá rostlinka tři lístečky.

Violka vonná
Patří mezi naše nejstarší léčivé rostliny. Psali o ní už Dioskorides a Plinius st., v jejich dobách se doporučovalo přivonět k ní při bolestech hlavy.

Violka vonná
Řecký lékař Hippokrates připomíná violku jako léčivou rostlinu už ve 4. století před n.l. Plinius doporučoval přivonět ke květu violky při bolestech hlavy. Z květů violky se pletly věnce a při slavnostech je lidé nosili na hlavách, aby je po požití většího množství vinného moku ochránily před bolestmi hlavy. Chcete-li mít jemnou, svěží pleť, přikládejte si na tvář směs natě violky a kozího mléka, jak to dělávaly keltské krasavice.

Vlaštovičník větší
Český rodový název vlaštovičník je odvozen od rodového názvu Chelidonium, pocházejícího pravděpodobně z řečtiny odvozením od slova chelidon (vlaštovka), neboť již staří Řekové si povšimli, že vlaštovičník kvete do příletu vlaštovek až do jejich odletu a domnívali se, že vlaštovky se jím samy léčí. Jiná verze uvádí odvození od latinského „coeli donum“, tj. dar nebes, jak byl i ve středověku pro své široké léčebné použití nazýván.

Vrba bílá
V přírodě se vyskytuje velmi mnoho druhů vrb, které se vzájemně kříží. Linné o nich hovořil jako o velkém trápení botaniků, protože se velmi těžce rozlišují. Vrbové proutky jsou vyhledávaných materiálem košikářů. Odnepaměti z nich vyráběli různé nádoby či pracovní nářadí. Salicin z vrbové kůry se promění ve střevech na kyselinu salicylovou, která působí proti různým druhům zánětů.

Vrbovka malokvětá
Jako léčivá rostlina se vrbovka objevuje v herbářích už v 16. století. Potom kdoví proč upadla do zapomenutí. Její vynikající účinky na prostatu už v poslední době vyzkoušela a zpopularizovala rakouská bylinkářka Marie Třebenová.

Vřes obecný – Calluna vulgaris
Vřes byl velmi oblíbený u starých Slovanů. Ženy nosily kytičku vřesu za pasem a nevěstám vplétali do vlasů větvičky vřesu, aby bylo manželství šťastné. Osmý měsíc, kdy vřes kvete, pojmenovali podle něj – vreseň. Z jeho kořenů se někdy vyráběly metličky. Možná odtud pochází jeho řecké pojmenování kallyó – zametám, čistím.

Zázvor pravý
Zázvor už pěstovali Číňané, kteří věřili, že přináší štěstí. Do Evropy ho přivezli obchodníci po slavné Hedvábné cestě. Zázvor je oblíbenou pochoutkou Italů, ti jsou přesvědčeni, že dodává sexuální sílu. U nás známe zázvor jako součást koření kari. Je také součástí mnoha hořkých likérů a vín.

Zelí hlávkové
Už starověk znal asi dvacet kulturních druhů zelí. Bylo hlavní potravou římských legionářů a považovali je za zdravou potravinu, což se v moderní době potvrdilo. Je to i tradiční potrava Slovanů, kteří objevili kvašení zelí zřejmě ještě před příchodem na naše území.

Zemědým lékařský
Název zemědýmu je odvozen od toho, že jeho listy jsou jakoby zakouřeny – kouř (dým) země – čerstvý páchne kouřem a čerstvá šťáva dráždí oči jako kouř. Ve středověku používali obklad z natě zemědýmu proti svrabu a patřil mezi nejdůležitější byliny používané k vyhánění zlých duchů. Lidově se traduje, že kdo celý život používá zemědým, dožije se sta let.

Zeměžluč lékařská
Už nejstarší civilizace lidstva považovala zeměžluč za zázračnou bylinu. Řecká mytologie hovoří o kentauru Cheironovi, jehož zeměžluč vyléčila z těžké nemoci. Podle pradávných legend otevírá zeměžluč na Zelený čtvrtek poklady Země. Chceme-li být boháči, měli bychom si však nasbírat nať zeměžluče na Sv. Jana, když zvony ohlašují poledne. Ale pozor, nesmí se přitom vyslovit ani jediné slůvko.

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..





Nejnovější příspěvky

Pin It on Pinterest

Share This