Virové i bakteriální infekce, včetně mononukleózy a zánětu jater – hepatititdy – revmatoidní artritida, rakovina… to jsou některé z obdivuhodně dlouhého seznamu nemocí, při nichž nám mohou pomoci vysoké dávky (takzvané megadávky) vitamínu C.

Alespoň podle zastánců této metody. Rekrutují se překvapivě převážně – ačkoli ne jen – z řad lékařů. Doporučují ovšem dávky často překračující tisícinásobek takzvané doporučené denní dávky, která je “mainstreamově” stanovena na 75-90 miligramů. A “uživatelé”, kteří jejich postupy zkoušejí, bez výjimky potvrzují jejich slova: céčko je schopné výrazně pomoci uzdravení v případech lehčích i těžších chorob.

“V průběhu minulého desetiletí jsem léčil přes devět tisíc pacientů vysokými dávkami vitamínu C. Účinky této látky, pokud je použita v adekvátním množství, významně mění k lepšímu průběh mnoha nemocí. Kromě toho jakákoli stresová situace velmi navyšuje spotřebu vitamínu C v těle,” píše o “céčku” americký lékař dr. Robert Cathcart ve své práci Vitamín C, tritrace po toleranci střev, anaskorbémie a subakutní kurděje.

Vyšla již roku 1981. Téměř pětatřicet let po jejím vydání ale bohužel jeho teorie zůstává v šuplíčku “obskurní nesmysl” a uživatelé, kteří se přesvědčili o její pravdivosti, stejně často tápou v důležitých “detailech”: je to, co dělám, vlastně vůbec bezpečné?

Vážená paní Peprná,

velmi děkuji za článek „Na prahu chřipkové epidemie…“.

Jsem druhý den po jejím útoku a užívám si předávkovávání Céčkem, které mě mílovými kroky uzdravuje.

Díky Bohu i Vám za to.

Jen jsem v článku nenašel info o tom, zda předávkování nepůsobí negativně na játra, ledviny atd.

Je to opravdu z tohoto hlediska bezpečné?

Metodu jsem poradil mamince, která mě ovšem sepsula, že to je šílenství.

Děkuji předem za odpověď a srdečně zdravím.

T.S.

Podobné otázky se honí hlavou asi každému, nebo téměř každému, kdo “megadávky” někdy úspěšně vyzkoušel: nepřidělávám si jeden problém vyřešením jiného? Neubližuji nějak svému tělu?

Situaci moc nepomáhají “klasičtí”, mainstreamoví lékaři, kteří na céčko takzvaně “nevěří”. Práci Cathcarta, Klennera, Paulinga a další řady lékařů, kteří se vitamínem C zabývali celý život, odsoudí předem jako nesmysl a její zastánce nazvou šarlatány – aniž se obtěžují udělat jednoduchý pokus, jaký podnikl dr. Cathcart na začátku své “kariéry” zastánce megadávek céčka:

“V roce 1970 jsem zjistil, že čím nemocnější pacient, tím více kyseliny askorbové (tedy vitamínu C, pozn. aut.) podávané ústy sneslo jeho tělo, než se objevil průjem. Nejméně 80% dospělých snáší mezi 10 a 15 gramy kyseliny askorbové, podávané ve formě jemných krystalků rozpuštěných v polovině hrnku vody a rozdělených na čtyři dávky během 24 hodin. 

Můj objev, pro mně samého neuvěřitelný, spočíval v tom, že všichni pacienti, kteří tolerovali tyto dávky askorbové kyseliny, snesli větší dávky – aniž se dostavil průjem – pokud byli nemocní, nebo ve stresu. Tato zvýšená tolerance byla v zásadě úměrná toxicitě (jedovatosti, závažnosti pozn. aut.) nemoci, která byla předmětem léčení. Toleranci rozhodně zvyšuje již mírný stres (například úzkost, cvičení a fyzická námaha, velké horko, zima, atd.). Kromě toho bylo zřejmé – což jsem očekával – že zvýšení frekvence dávek opět zvýšilo toleranci – tělo bylo schopno vstřebat zhruba o polovinu více vitamínu. Co jsem ovšem naprosto neočekával, bylo, že se dostanu u některých pacientů – aniž se objeví symptomy průjmu – na dávky kolem 200 gramů za 24 hodin.” 

Píše dr. Cathcart a pokračuje seznamem, v němž sám s údivem konstatuje, že pacienti s mírným nachlazením užívali mezi 30 a 60 gramy (tedy téměř tisícinásobek takzvaně “doporučené” dávky!) denně, pacienti s virovým zápalem plic pak mezi 100 až 200 gramy denně. Takto vysoké dávky pak u nich vyvolaly téměř okamžitý ústup jejich nemoci – což ovšem nižší dávky nedokázaly. Cathcart současně dodává, že vysoké dávky C vitamínu léčí jak mononukleózu, tak hepatititdu, tedy zánět jater. Podobně léčí i močové kameny.

Je tedy zřejmé, že vitamín C ve vysokých dávkách nejen játrům a močovým cestám neubližuje, ale naopak tělo výrazně posiluje. Jde prostě jen o věc, která je natolik nezvyklá, že ji většina z nás – ke své škodě – má za „nebezpečnou novinku”.

Právě “předávkování” je přitom zásadním prvkem pro úspěch metody. Jak vysvětlují zastánci teorie, C vitamín slouží v lidském organismu zřejmě jako náhrada jednoho stresového hormonu, jinak produkovaného v játrech většiny savců. Pokud je tělo ve stresu, a je askorbátu dost, rozjíždí se v organismu řada enzymatických reakcí, která mu pomůže navrátit ztracenou rovnováhu. Kromě toho samotný vitamín C působí jako antioxidant a neutralizuje tak toxickou látku, virus, či bakterii přímo v těle. Když jej ovšem není dostatek, nic podobného se nestane – celý metabolismus C vitamínu “spí”.

Proto nám menší množství C vitamínu sice pomůže, ale docela zdraví nebudeme. Dobře to – mimoděk – vyjádřil v dopise jiný náš pravidelný čtenář:

Dobrý den paní Eriko,

Vaše články čtu už více než rok. O účinku vitamínu C jsem se přesvědčil sám a více než mnohokrát.

Každý den si totiž vymačkám půlku citronu a trochu rozředím vodou a piju tuto směs.

Už několik let jsem neměl vážnější nemoc než rýmu, kašel a horečku. To nemluvím ani o dalších vlivech vitamínu C, o kterých se zmiňujete ve svém dnešním článku na Protiproudu. (…)

Děkuji Vám za tyto velice zajímavé články nejen o zdraví.

Dále děkuji celé redakci Protiproudu za skvělou práci o informování lidí o tom, co se děje ve světě. V posledním roce a půl už nesleduju televizi, ale když se chci dozvědět o tom, co se děje čtu Protiproud nebo Parlamentni listy.

Přeji Vám mnoho dalších úspěchů

M. K. 

Pan M. K. má samozřejmě také pravdu: půlka citronu za den je samozřejmě také možná a jistě by ji – na rozdíl od “megadávek” schválil i “mainstreamový” lékař. Jenže ačkoli jí organismus podpoříme, zcela se s její pomocí každoročních chřipek (o těžších nemocech nemluvě) nezbavíme.

Zastánci „megadávek“ vitamínu C mají na to své vysvětlení. Podle nich v případě, že neužíváme vysoké dávky vitamínu C, dostáváme tělo do stavu, který nazývají “subakutními kurdějemi”. Zatímco akutní kurděje jsou stavem absolutního nedostatku C vitamínu, který proslavili nebozí bezzubí námořníci, “subakutní” kurděje “pouze” znamenají, že vitamínu je v těle tak málo, že si ho organismus “skladuje na horší časy” a nepoužívá již zmíněnou řadu enzymatických reakcí, které jinak využívat může.

Proto nejsou projevy onemocnění tak závažné, ovšem přesto jsou kurdějím podobné: patří mezi ně špatná rekonvalescence a hojení ran, záněty dásní, sliznic dýchacích cest a nosních dutin i jakékoli další záněty v těle, únava či poruchy imunity od nejlehčích až po nejtěžší typu revmatoidní artritidy či Guillain-Barrého syndromu.

O tom, že dotyčná teorie funguje, svědčí i záplava různých zkušeností s céčkem, která po vydání článků o něm, zaplavila naši redakční poštu.

Zdravím redakci,

jste jeden z mála serverů které jsem ochoten číst. 

Vaše články o zdraví jsou fakt paráda (a nejen ty o zdraví), jen vetšinu už znám, třeba vitamín C, dostávám do sebe i 20g za den a teď jsem se zbavil nachlazení za dva dny. Myslím, že to znáte, ale posílam jak na to: http://nespechejtedorakve.cz/videa/vitamín-c-pravda-a-lez 

Mějte se.

J. H.

Pan J. H. má naprostou pravdu: v případě vitamínu C – stejně jako v případě většiny osvědčených a jednoduchých přírodních metod léčby, jimž se zde již několik let společně věnujeme – nejde o žádné “novinky”.

Naopak – jde o často desítky, stovky (nebo dokonce tisíce) let staré, osvědčené návody – jenže takové, na něž naše takzvaně moderní civilizace ve své většině jaksi… pozapomněla.

Zkrátka: Pokud tradiční postupy nejsou vysvětlitelné momentálním stavem zoufale nedokonalého vědeckého poznání, pak jsou k ničemu. A pokud náhodou někdo objeví něco nového? Když se to nehodí do krámu moderní medicíně (ovládané především zájmy mocných chemo-farmaceutických nadnárodních koncernů), pak to prostě – není.

“Megadávky” céčka rozhodně stojí za vyzkoušení – zvláště pokud člověk čelí akutní či chronické chorobě. Samozřejmě – jako žádná metoda – nevyřeší vždy vše. Zmíněná Cathcartova práce například vysvětluje, že C vitamín kupodivu zřejmě nepovraždí plísně, nebo candidu albicans. Také nic nezmůže proti klasické artróze. Skoro se vším ostatním si ale zřejmě poradí – a v každém případě je céčko výrazně schopno podpořit naši imunitu.

C vitamín je zkrátka něčím jako “dopravním prostředkem”, který pomůže našemu organismu využít skryté rezervy a dostat se rychleji k cíli, ke zdraví. Že na tento prostředek mnozí lékaři “nevěří”? Před třemi sty lety také málokdo věřil, že bychom mohli cestovat mezi kontinenty za několik hodin – a ještě vzduchem. Předměty, těžší vzduchu, přece nemohou létat, jak prohlásila slovutná francouzská Akademie…

Analogie s letadlem je ale důležitější, než se zdá. Může nám odpovědět na otázku, nač doopravdy C vitamín “není”:

Ani pokud máme “letadlo”, a skutečně nastartujeme motor, neznamená to přece, že automaticky umíme létat. Dopravní prostředek je totiž především nutno namířit k cíli, a pak ho k němu stabilně dovést.

A to za nás neudělá ani pilulka, byť v podobě skvělého vitamínu. Skutečné uzdravování je – stejně jako let letadlem – cesta. A její hladký průběh je především záležitostí nikoli pouze letadla, ale stejně tak “pilota” – a „neviditelné“ kontrolní věže.

Ale o tom tu v duchovní rubrice píšeme vlastně pořád.

[Převzato z]