Lze skoro říci, že rok 2015 byl – narozdíl od smrště politických krizí – z hlediska zdravotního téměř poklidný. Asi že v tom rachotu nebylo kdy, vyhnula se nám „obvyklá“ velká epidemie: svět nestrašila ani prasečí chřipka, ani ebola, která s příchodem loňského prosince zmizela, jako by nikdy nebyla.

Samozřejmě, poklid je to zdánlivý. Pokračovaly dramatické tahanice se státním Molochem o občanskou svobodu při rozhodování o tom pro mnohé nejdůležitějším: O vlastním zdraví. Ztělesňuje ji (u nás, v Evropě i ve Spojených státech) tvrdý tlak na povinná dětská očkování. U našich zaoceánských „spojenců“ se také bojuje o pouhou možnost volby (a ochranu veřejnosti) ve věci geneticky modifikovaných (takzvaných GMO) potravin. Ostatně dost možná, že i u nás se brzy na pultech supermarketů objeví geneticky upravení lososi: Zařídí to Brusel smlouvu s Američany (TTIP), která kromě jiného převálcuje evropské normy, jež dosud GMO potraviny zakazují.

Byznys nade vše

Zesiluje také tlak na různé screeningy rakoviny, částečně potřebné, z větší části ale sloužící spíše k “pohánění” pacientů do chřtánu mocného rakovinného byznysu.

Skoro by se zdálo, že se podobným iniciativám nelze divit: Mohli bychom je chápat jako přirozený protiútok „bílé armády“ na stále rostoucí počet civilizačních onemocnění. Už ve Zdravotnické ročence za rok 2013 se můžeme dočíst, že koronární choroby (to jest nemoci srdce a oběhové soustavy) zapříčinily nejvíce úmrtí v ČR. Následovala je rakovina: na nádorová onemocnění zemřela téměř čtvrtina z českých nebožtíků. Rovněž počet diabetiků se stále zvyšuje. Medicína tedy musí odpovědět… nebo ne?

I tento závěr je klamný. Lékaři totiž volají po prevenci a léčbě, ale současně stejně odhodlaně bojují proti takzvaně alternativní (tedy přírodní a celostní) možnosti léčby. Ani prevenci se stále ještě nedává dostatečný prostor. A pokud ano, pak jen té “správné” – té, která z veřejných peněz odsává (a do soukromých peněženek vlévá) miliardy. Třeba mamografům – přestože podle řady indicií mohutně propagované a z našich daní financované přístroje rakovinu a další „zázraky“ zdravotní následky spíše vyvolávají, než “léčí”. Přitom existují ověřené (a levné) alternativy – jen se o nich z mainstreamu nesmíme nic dozvědět.

Obyčejné céčko proti rakovině

Jedním příkladem za všechny je geniální “všelék”, který lidské tělo (narozdíl od zvířat) neumí syntetizovat: „obyčejný“ vitamin C. Proto kdysi námořníci za dlouhých plaveb dostávali kurděje, zatímco jejich věrní průvodci, myši, normálně prosperovali, ačkoli měli nanejvýš stejný jídelníček. Dnes už dávno máme tuto skutečnost vědecky ověřenou – ale moc se jí neřídíme, ačkoli se o „céčku“ bádá dál.

Nedávná švédská studie třeba ukázala, že dostatek vitaminu C v dietě vede k větší pravděpodobnosti přežití u pacientů s rakovinou. Kromě toho snižuje riziko tohoto onemocnění u zdravých (budoucích) pacientů. Jak informoval server naturalhealth365.com:

Vitamin C je silný antioxidant, o němž se ví, že může pomoci proti takzvanému oxidativnímu stresu (tedy stárnutí a rozpadu buněk vlivem vazeb atomů kyslíku na molekuly v těle, pozn. aut). Protirakovinný efekt v rozličných typech rakovinných buněk byl pozorován již od sedmdesátých let 20. století. Všeobecně se soudí, že jeho účinek zahrnuje chemickou reakci, která produkuje peroxid vodíku, jenž je pro rakovinné buňky smrtící. 

Ve švédské studii byly sledovány účinky vitaminu C v dietě i podávaného formou potravinového doplňku. Data o době přežití pocházela celkem od 17 696 žen, trpících nádorovým onemocněním prsu. Užívání vitaminu C bylo spojeno celkem s poklesem rizika úmrtnosti obecně o 19% a o 15% nižším rizikem úmrtnosti na rakovinu prsu. Když analyzovali podávání vitaminu C v potravě, objevili výzkumníci, že s každými 100 gramy denně navíc poklesla celková úmrtnost mezi pacientkami o 27% a úmrtnost na rakovinu prsu o 22%.

Existuje také obrovské množství výzkumů, které ukazují, že vitamin C napomáhá prevenci rakoviny. Studie také ukazují, že vitamin C nejen, že pomáhá v boji proti rakovině, ale během léčby rakoviny chrání normální buňky. 

Šedá je všechna teorie

Výzkumy a statistiky jsou věc jedna a praxe je věc druhá – jak pravidelně argumentují zastánci “klasické medicíny” (samozřejmě jen pokud jde o statistiky, které se jim “nehodí do krámu”). Do jisté míry mají pravdu – co se týče všech statistik (tedy i těch jejich). Jenže i z praxe máme o léčbě závažných onemocnění C vitaminem (včetně rakoviny) také až zázračně pozitivní zprávy.

Dr. Linus Pauling rakovinu vitaminem C léčil. Jeho studie o účincích vitaminu C na pacienty v konečném stádiu rakoviny ukazovala, že zatímco pacienti bez vitaminu C průměrně přežili 52 dní, pacienti, kterým byl C vitamin podáván, žili 487 dní a více. Samozřejmě, že jeho práci lékařský mainstream téměř ignoroval – tak jako jeho další výzkumy.

Dr. Pauling ale nebyl jediný, kdo v praxi vyzkoušel účinnost vitaminu C. Další fascinující případy uvádí například dr. Abram Hoffer, PhD.

Jak psychiatr k léčbě rakoviny přišel

„Nejdřív bych měl říci, co nejsem. Nejsem ani onkolog, ani patolog, ani praktikující lékař. Jsem psychiatr. Možná byste teď rádi věděli, co dává psychiatrovi drzost mluvit do výzkumů rakoviny. Mám dojem, že je to legitimní otázka a  já nyní vysvětlím, jak jsem se k tomuto fascinujícímu oboru dostal.

V roce 1951 mě udělali ředitelem psychiatrického výzkumu pro Ministerstvo zdravotnictví provincie Saskatchewan. Opravdu jsem nevěděl, co dělat. Nad kolegy jsem ale měl jednu velkou výhodu: o psychiatrii jsem toho tehdy dohromady nevěděl zrovna hodně. Možná se zasmějete, ale ono to skutečně bylo důležité. Nikdo mi totiž předem neřekl, co nemůžu dělat.

Nejpalčivějším problémem tehdy byli schizofrenici.  (Ostatně, pořád zabírají polovinu lůžek v nemocnicích a klasická medicína stále nemá efektivní léčbu.) S dr. Humphry Osmondem jsme proto začali schizofrenii zkoumat. Vyvinuli jsme hypotézu, že těla pacientů se schizofrenií produkují jedovatou chemikálii adrenochrom, produkt reakce adrenalinu. Adrenochrom je halucinogen a nám se zdálo, že v pacientech vyvolává takzvanou toxémii, tedy že otráví mozek podobně, jako LSD. To byla tehdy naše hypotéza. Později se prokázala.

Věděli jsme, že většina hypotéz se ukáže jako nesmysl. Nemysleli jsme si, že budeme mít pravdu, ale žádnou lepší jsme momentálně neměli a schizofrenickým pacientům bylo třeba pomoci. Tehdy ještě nebyly utišující drgoy. Měli jsme k dispozici jen šokovou terapii, která moc nezabírala, a inzulinové kóma už nikdo navodit nechtěl.

Zásah v beznadějném stavu

Adrenochrom je produktem adrenalinu, takže jsme se snažili o dvě věci: snížit produkci adrenalinu a jeho oxidaci na adrenochrom. A to nás okamžitě přivedlo ke dvěma chemickým látkám. První je nikotinová kyselina, neboli vitamin B3. Vitamin B3 je, jak známo, akceptorem metylové skupiny, takže tím, že tělo zbaví volných metylových skupin, omezuje konverzi noradrenalinu na adrenalin – což by pomohlo. Druhým byl vitamin C, známý antioxidant.

A jak jsme se dostali k rakovině? V roce 1952 jsem pracoval jako rezidentní lékař na psychiatrickém oddělení Všeobecné nemocnice v Regině, když jsme přijali pacientku po amputaci prsu. Trpěla rakovinou a kromě toho byla psychotická. Ubohá dáma měla navíc obrovitou rakovinnou lézi na druhém prsu, která se nehojila, a byla v toxickém deliriu.

Psychiatr jí chtěl dát šokovou terapii. Jiná nebyla. Navrhl jsem místo toho vitamin C. Byl jsem také ředitelem výzkumu, takže jsem mohl za kolegy doktory s tímto požadavkem vůbec přijít. Jeden z nich, můj přítel, řekl: “Jasně, jen to vyzkoušejte. Zdržím elektrošoky o tři dny.”

Malý velký zázrak

Původně jsem si myslel, že budu pacientce podávat tři gramy denně (což byla naše tehdejší obvyklá dávka) po dobu několika týdnů. Jenže jsem měl jen tři dny. Tak jsem se rozhodl podávat gram každou hodinu, pokud byla při vědomí. Ve spánku jsem vitamin nepodával, ale pacientka po probuzení dostala, co ve spánku promeškala.

Začali jsme v sobotu ráno. Když v pondělí ráno přišel ošetřující lékař a chtěl začít s elektrošoky, pacientka byla mentálně zcela v pořádku. Především se však k našemu ohromení současně začala hojit léze na jejím prsu. Z nemocnice byla ale propuštěna – byla přece hospitalizována na psychiatrii. O šest měsíců později na rakovinu zemřela. Já jsem na tento případ ale nikdy nezapomněl.“

Dr. Abram Hoffer postupně vyzkoušel léčbu niacinem (tj. vitaminem B3) a vitaminem C na řadě onkologických pacientů. Byl neuvěřitelně úspěšný – a to i předtím, než se seznámil s průkopnickou prací dr. Paulinga. Jaké jsou z toho závěry – a vůbec co z léčby „obyčejným“ vitaminem C plyne, je na delší povídání…

[Převzato z]