Existuje několik zázračných léků, kterým moderní medicína neumí „přijít na jméno“. Jejich jména jsou přitom obvykle jednoduchá a na Protiproudu pravidelně píšeme o tom, jak se s pomocí těchto „nekonvenčních“ léků snadno a bez vedlejších účinků uzdravit. Jedněmi z nejlepších, kterými matka příroda vybavila domácí lékárničku každého z nás jsou totiž slunce, vzduch, země a – voda.
Jak je tomu s vodou doopravdy?
Posledně jmenovaná je však dost možná právě tím nejkontroverznějším z nich. Ačkoli nálepku „šarlatánství“ pravidelně dostává jakákoli metoda či poznatek, které jsou způsobilé přivodit finanční újmu ziskům farmaceutických koncernů, voda – alespoň v některých svých aspektech – opravdu vede. Na jednu stranu slyšíme ze všech stran, jak důležitý je „pitný režim“. Na druhé straně jsou ovšem některá fakta o vodě, i teorie, které je vysvětlují, soustavně zlehčovány, vysmívány, či zametány pod koberec. Takže jak tomu je s vodou – doopravdy?
Že máme dost pít, je jasný, známý (a ignorovaný) fakt. Kolik je ono „dost“, na to se názory různí – obvykle se dozvídáme číslo někde kolem dvou litrů tekutin denně v závislosti na své váze. Už méně se ovšem ví, že velmi záleží na tom, o jaké tekutiny jde. Či dokonce – o jakou vodu.
Průmyslově vyráběným slazeným nápojům by se měl samozřejmě vyhnout každý soudný člověk. V množství „větším než malém“ by je neměly konzumovat především nemocní, oslabení, či staří lidé – tedy drtivá většina současné (městské) západní populace. Samostatnou, relativně známou kapitolou jsou hyperaktivní agresívní děti, předávkované cukrem z limonád. Že není dobře „tlouct“ svůj zažívací systém a ledviny velkými dávkami kávy, či jí nahrazovat odpočinek, to vědí asi nejen naši čtenáři také.
Léčivé účinky horké vody
Málo známá jsou však jiná zásadní fakta. Například není lhostejné, zda pijeme vodu horkou či studenou. V parném létě máme logicky sklon pít vodu s ledem – řada z nás však konzumuje studené nápoje (vodu na místě prvním) i v zimě. Přitom pití studených tekutin není (také mě to mrzí) doporučitelné v žádném ročním období.
V létě ale lze pití studené vody (s mírou) pochopit. Pokud ale trpíme jakýmkoli zdravotním problémem, speciálně pak jakoukoli civilizační chorobou, zažívacími obtížemi či nadváhou, či pokud nejíme dokonale zdravě, pak bychom se měli „zavlažovat“ převážně vodou horkou. Tento po staletí užívaný čínský „lék“ pomůže rozhýbat metabolismus a v množství tří až čtyř velkých šálku denně vyléčí řadu drobnějších obtíží zcela sám. U větších problémů pak k vyléčení vydatně napomůže.
A kromě toho – pokud pijete horkou vodu ve vedru, alespoň tom suchém, bude vám za chvíli menší horko. Zní to sice nesmyslně, ale i vědci si již v laboratorních podmínkách odzkoušeli, že je to tak. Vysvětlením je podle nich zvýšené pocení – což je vlastně ochlazování těla. Pokud se na to necítíte, pijte alespoň vodu vlažnou. Možné je také přidat byliny, třeba mátu, která rovněž mírně chladí. Tuaregové, po staletí konzumující vlažný mátový čaj, o tom vědí své.
Nebezpečí „balené“ vody
Problém ovšem zdaleka nekončí s teplotou vody. Důležité je i v čem byla skladovaná. Oblíbené PET lahve bychom vlastně vůbec používat neměli, a už vůbec ne opakovaně a při vyšších letních teplotách. Malér je ovšem v tom, že nebezpečné chemikálie (hlavně bisfenol a acetaldehyd) se do „balené“ vody mohou dostat (a podle mnoha měření se tak i děje) už při plnění „petek“, které probíhá při nějakých 90 stupních Celsia. Kromě toho – navzdory reklamám a populární představě je většina balených vod, i těch kojeneckých, často chlorována úplně stejně, jako ta, kterou si natočíme doma z kohoutku.
Vyhnout bychom se měli i skladování či přenášení vody v baleních obsahujících PVC, polystyren či polykarbonát. Ostatní plasty jsou relativně bezpečné, nejlepší jsou ale stejně „zelené“ kelímky z kukuřičného škrobu nebo obyčejné sklo.
V tuto chvíli to asi vypadá jako knížecí rada. Protože vyloučíme-li vodu balenou, v níž mohou být nebezpečné chemikálie, i tu z „kohoutku“, v niž jsou zcela jistě včetně hormonů (jak o tom nedávno psal Michal Semín), zbývá otázka: co pít?
Prameny pod ochranou Panny Marie
I pokud nepatříte ke šťastlivcům, kteří mají na zahradě kvalitní studnu nebo hloubkový vrt, je možné se vyhnout „tyranii špatné vody“. Po celých českých a moravských zemích – dokonce i v našem hlavním městě, což Pražané většinou považuji za nemožné – existuje dosud mnoho vynikajících pramenů a studánek. Jejich seznam najdete dokonce na internetu. Nejlepší z nich jsou podle dlouhodobé zkušenosti ty Mariánské. Prameny pod ochranou Panny Marie v řadě případů obsahují nejen vodu nezávadnou, ale dokonce léčivou.
Voda není jen rozpouštědlo, ale skutečně zázračná tekutina. Podle mnoha vědců má svou vlastní „paměť“. Zda se k tomu někdy podaří chemické či fyzikální vysvětlení, jak požaduje naše nemocná racionalistická epocha, je sporné. Někteří přesto tvrdí, že již řešení této záhady našli. Jiným – především „skeptickým vědcům“ z českých luhů a hájů, kteří se nejraději zabývají neplodným kutálením bludných balvanů do kopce – zvedá samozřejmě jejich práce mandle.
Jeden z nich, Miroslav Kutílek, napsal na toto téma dokonce rozhořčený elaborát. Avšak argumentovat proti textu, pomíjejícímu podstatná fakta (oblíbená metoda „Sysifovců“), nemá v podstatě smysl. Je jen ztrátou času na cestě za podivuhodnostmi našeho světa, které se nevejdou do omezených škatulek a hlav.
Voda má paměť
Zájemce o hlubší studium problematiky „paměti vody“ lze pro začátek odkázat na pozoruhodný dokument, který si (omylem či odvážným činem „vnitřního nepřítele“) našel cestu do vysílání ČT 2. Doufejme jen, že kvůli tomu nezahájí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zase nějaké to „disciplinární řízení“ jako v případě odvážného pořadu o rizicích očkování.
Ze zmíněného dokumentu lze dovodit: Ať už je (bude či nebude) vysvětlení záhady jakékoli – voda se prostě chová, jako by paměť měla, a jako by její vlastnosti ovlivňovalo mnohem více sil a skutečností, než byli a jsou ochotni připustit ti, kteří ji dosud považují pouze za „rozpouštědlo“.
Fyzikální podstata tohoto jevu (jemuž mimo jiné vděčí za svou existenci homeopatie), je vlastně lhostejná. Důležité je, že existuje. Stejně jako „skandální“ fakt – jak ukazuje i zmíněný dokumentární film – že ti, kdo „věří“ na pozoruhodné vlastnosti vody, dokážou také pozoruhodným způsobem ovlivňovat její vlastnosti.
Malý pokus pro „tmáře“: Voda, nad kterou se pomodlíme, které požehnáme a poděkujeme, chutná lépe než předtím. Sugesce hodná „bludného balvanu“ pokrokových skeptiků? Kdo umí, ať vyzkouší. Výsledek skeptikům (nevysvětlitelně) zhořkne. Navrhuji jedno skutečně vědecké vysvětlení pro otevřené hlavy a srdce:
Pokud se mění fyzikální vlastnosti vody po průchodu (v dokumentu zmíněným) přístrojem, který prý z vědeckého hlediska nemůže fungovat (a proto funguje), proč by je nemohla měnit modlitba třeba k Panně Marii? Nejsou právě zmíněné léčivé mariánské prameny dobrým příkladem? Že je to také jen pověra? Statisíce vyléčených by pánům Kutílkům asi odpověděli mnohem rázněji, než si dovolím já, se svým slušným vychováním.
Voda je skutečný zázračný lék, jak si ověříme snadno, zvláště je-li jí nedostatek. Zacházíme s ní často marnotratně, mnoho jí zbůhdarma ničíme a málo ji vnímáme. Zatím se k nám – alespoň v našich zeměpisných šířkách – chová s mateřským nadhledem a neoplácí nám stejným.
Nemusí to tak být vždycky. Má paměť.
0 komentářů