S podzimem se myšlenky většiny z nás obracejí ke zdraví více, než v jiných ročních obdobích: Jakmile děti zasednou zpět do škamen, okamžitě vypukne sezóna “rýmiček”. Tahle fáze “chřipky”, jak se různým nachlazením tradičně přezdívá, není vůbec závislá na počasí. Další ataka přichází zpravidla, jakmile se ochladí. Pak už vlastně “sezóna” neskončí, jen se prohlubuje. Po Vánocích, kdy tělu dojdou letní zásoby vitaminu D, se koncem roku přidá nahromaděný stres.

Jenže co s tím? Najednou potřebujeme „něco na imunitu” a obléháme lékárny. Ti rozumnější ne proto, aby si koupili nějaký ten dryák na symptomy virózy a mohli ji tak lépe přecházet – ale aby se jí vyhnuli. Trh s vitamíny a enzymy v oranžových pikslách náhle bují o sto šest.

“Plevel” na rakovinu i chřipku?

Budiž. Je ale potřeba si současně připomenout jednu starou pravdu: tu nejlepší lékárnu nám Stvořitel přichystal přímo na dosah ruky – v přírodě. Existuje řada léčiv, která mají bez přehánění zázračné účinky, a přitom jsou to ta nejjednodušší, která nestojí vůbec nic – ba ani bychom jim nevěřili, že dokáží něco jiného, než lézt nám na nervy.

Na mnoho z nejhorších nemocí, které sužovaly svět, se nakonec našel docela jednoduchý lék

Řeč je tentokrát o pampelišce – i když i jiné takzvané “plevely” mají lidstvu co nabídnout (za všechny třeba kopřiva nebo ostřice). Pampeliška je však bez přehánění, co se lidské imunity týče, mimořádná. Pomáhá nejen na ony “rýmičky”, ale umí léčit i rakovinu – a to natolik úspěšně, že si jejího působení “všimla” i moderní věda. To ale není pro úspěch případné “palmpeliškové kúry” vůbec směrodatné.

Bylináři si pampelišky cení

Pampeliška je samozřejmě dlouho známým lidovým lékem – ostatně se u nás i v latině jmenuje smetanka lékařská. Používala se na zažívací obtíže s pocitem plnosti, žlučníkové problémy, k povzbuzení vylučování moče (viz francouzský název pissenlit), i k očistě jater. Navíc pomáhá při revmatických onemocněních a vyrážkách – což nepřekvapí, když si uvědomíme, že obojí je s játry a trávicí soustavou vůbec podle většiny holisticky uvažujících systémů spojeno.

Zázrak v Illinois

Nikdo ale netušil, jak hluboký je léčivý účinek pampelišky pro naši “dobu jedovou”, dokud jeden stařík z Woodstocku v americkém státě Illinois nedostal rakovinu prostaty.

George Cairns byl docela obyčejný farmář a táhlo mu už na osmdesát. Se svou nemocí toho mnoho nedělal – zřejmě si, tak jako spousta z nás, opakoval mantru “na něco člověk umřít musí”. Ale pak se mu přihodilo cosi zvláštního.

Sám George popsal začátek své historie takto: “O něco málo více než před třemi lety jsem byl více méně přichystaný umřít na rakovinu. Bylo to se mnou dost špatné. Jednoho dne ráno jsem se jako obvykle vzbudil a doufal, že už si konec nedá moc načas. Ale najednou se mi v hlavě ozval hlas. Povídá: ‘Měl bys s tou rakovinou prostaty něco dělat. Ber pampeliškový kořen. Nečekej zázraky. Trvalo ti dlouho se dostat do stavu, v němž jsi teď.’ A bylo to pryč.

Myslel jsem si, že si ze mě někdo nahoře dělá legraci. Jenže když vám něco řekne tenhle hlas, prostě to uděláte. Udělal jsem to stejně, jako jsem pak napsal a na vlastní náklad nechal otisknout článek v novinách, který právě čtete – věděl jsem, že musím. I když je to to poslední, co bych čekal, že budu dělat. 

Příbalový leták v hlavě

Pak jsem si najednou uvědomil, že mi hlas neřekl, jak mám kořen brát, nebo jak se k němu vůbec můžu dostat a dál s ním pracovat. A v jediném okamžiku jsem tu informaci měl v hlavě – dokonce včetně toho, že mi bude trvat čtyři až šest měsíců, než mě kořen uzdraví. Taky jsem věděl, že si tímhle receptem nikdy nesmím vydělat ani desetník. Jakmile jsem vstal, vykopal jsem na zahradě pár pampelišek a dal se do přípravy léku.

Asi po týdnu jsem si vzal první dávku. Po třech týdnech zmizela bolest v boku a zádech, která mě permanentně sužovala, a zlepšilo se mi zažívání. Po pěti a půl měsících ve mně doktor nenašel jedinou stopu rakoviny.”

George Cairns nevyzkoušel pozoruhodným způsobem nalezený recept jen na sobě. Posléze dokonce otiskl inzerát v novinách, kterým k pokusu pozval další lidi. Řada z nich se uzdravila z terminálních fází rakoviny. Několik se neuzdravilo vůbec. Sám George – který se ve zdraví dožil  čtyřiadevadesáti a během té doby se zjevně stal  samorostlým léčitelem a myslitelem – vysvětloval, že univerzální lék samozřejmě neexistuje, a tvrdil navíc, ze zkušenosti, že “jeho” lék prý nefunguje například na rakovinu kůže.

Podstatu fungování pampeliškového “zázraku” popisuje docela logicky: “Tenhle prášek z pampelišky v sobě má něco, co pomáhá posilovat krev a imunitní systém. Když dostatečně vybudujete imunitu, převezme znovu nad rakovinnými buňkami kontrolu a ty udělají obrat o sto osmdesát stupňů a najednou jakoby začnou likvidovat ten bordel, který nadělaly. Proto je taky pro účinky léku důležité, abyste měli pořádnou chuť k jídlu a jedli – protože tělo se musí zotavit, pokud chcete mít silnou imunitu.”

Stane se pampeliška “mainstreamem”?

Bláznivé řeči nevzdělaného starého pána? Ze začátku se mu lékaři smáli. Jeho práce si ale nakonec kupodivu všiml i vědecko-lékařský “mainstream”. To když jeden kanadský mladík jménem Kevin Couvillon ve dvaceti šesti podlehl akutní myeloidní leukémii. Jeho rodiče věnovali po jeho smrti velkou částku na výzkum “pampeliškové medicíny”. Sami se o léku dozvěděli, ale pozdě: sice si koupili trochu sušené pampelišky v lékárně, ale Kevinovi ji nestihli dát, protože ten už v nemocnici umíral. Dr. Siyaram Pandey, který na University of Windsor v kanadském Ontariu vede “pampeliškový výzkum” jejich peníze ale – zdá se – dobře využil.

Laboratorní testy probíhaly až do letoška – a vlastně potvrdily, co říká George Cairns. Ne, že by se rakovinné buňky “ukáznily” a začaly “po sobě uklízet” – ale docela obyčejně se rozpadnou. Zato na ty zdravé to nemá žádné nežádoucí účinky, naopak. Potvrzuje to i “stařík z Illinois”, který říká, že nežádoucí účinky nejsou žádné – s výjimkou pálení žáhy, které znamená, že člověk pameplišky užívá příliš mnoho a jeho tělo takovou dávku už prostě nepotřebuje.

Zakázaná pampeliška

Letos v únoru, na Kevinovy nedožité jedenatřicátiny, ohlásili vědci, že dostali od kanadské vlády zelenou k testu přípravku na nemocných v terminálním stádiu rakoviny. Jak ale budou úspěšní, je otázkou. George Cairns totiž tvrdí, že přípravek nefunguje, pokud je člověk současně podroben chemoterapii, či jde na operaci, protože obojí mu “rozhodí” imunitní systém, který se pak není schopen vzchopit dost rychle, aby si s rakovinou poradil.

Bude zajímavé sledovat, zda vědci, kteří jistě ve svém “portfoliu” na rozdíl od Cairnse nějaké ty “oběti” chemoterapie mít budou, mohou být v tomto směru úspěšnější, než on.

A zda – pokud budou skutečně velmi úspěšní – se z pampelišek postupně nestane další “legální konopí”. To by byla, panečku, legrace, kdyby k nám na zahradu každý rok někdo chodil vyvražďovat “nelegálně pěstované” pampeliškové zboží! Není to tak nemožné, jak se snad některým může zdát.

Recept na záchranu života a zdraví

Sice bychom si tím ušetřili spoustu hodin zahradničení, ale asi by to byla trochu škoda. Pampeliškový přípravek totiž funguje podle většiny těch, kdo ho vyzkoušeli, zvláště spolehlivě, když si ho vykopeme a připravíme sami. Tak byl ostatně panu Cairnsovi “předán” – s výslovným dodatkem, že o zisk nesmí jít…

A jak na domácí přípravu “zázraku”, pomáhajícího na imunitu všem věkovým kategoriím a zřejmě téměř každému nemocnému? Podle Cairnse se používá jen kořen, což je výhodné, neboť ho lze najít kdykoli, pampelišky rostou totiž třeba i pod sněhem. Naproti tomu například tradiční čínská medicína používá na chřipky a nachlazení čaj z celých rostlin, který však nyní těžko vyrobíme. Takže pojďme na to:

Kořen se vykope a neumyje. Cairns tvrdí, že trocha hlíny je málem stejně důležitou komponentou imunitního přípravku, jako samotná pampeliška – což zjistil pozorováním malých dětí, umazaných věčně od hlíny i kolem pusinek. Moderní věda mu dává, jen tak mimochodem, za pravdu. Celé kořeny se jen oklepou a ve velmi mírném teple usuší (cca při 37-40°C, trvá to zhruba pět dnů). K sušení lze využít farmářský inkubátor (jako sám “geniální stařík”), nebo docela obyčejnou “tepelnou kouli” o výkonu 100W (v dobách, kdy jsme ještě směli být normálními lidmi, se jí říkalo žárovka).

Poté se ručně (jak sám Cairns ve starších receptech zdůrazňuje, ačkoli později prý začal používat elektrický mlýnek) nadrtí a pomelou – Cairns doporučuje starou pánev, zahřívat a současně drtit kladivem. Jemný prášek se uzavře do pokud možno vzduchotěsné a co nejvíce naplněné nádoby. Vydrží tak na suchém místě až deset měsíců. Užívá se půl lžičky denně, do vlažného, neslazeného nápoje, případně včetně ovocné šťávy.

To nejpozoruhodnější

Příprava týdenní dávky nezabere o moc víc než půl hodiny i nezkušenému. Je ovšem třeba odpovědět na vnitřní pochybnost: je skutečně možné, aby něco podobně jednoduchého fungovalo tak spolehlivě? Na tuto otázku nabízím v odpověď další z Cairnsových pozoruhodných a současně velmi jednoduchých myšlenek:

“Na mnoho z nejhorších nemocí, které sužovaly svět, se nakonec našel docela jednoduchý lék. Když jsem byl malý, ženy se bály více dny, než rakoviny. A dnu vyléčila trocha jódu v dietě. Stovky let nás decimovaly lepra a tetanus. A kde jsou teď? Jeden lékař přišel na to, že je může léčit plesnivým chlebem. Víte, jak dlouho existuje plesnivý chleba?”

Problémem ovšem zůstává, že průmyslovou produkci onoho “plesnivého chleba” si monopolizovali ti, kteří na lidském zdraví opravdový zájem nemají – vždyť kdo by pak kupoval nejen jejich „plísně“, ale i chemoterapeutika a další přípravky, kdyby byli všichni zdraví? Jsou to titíž, kteří se jistě pokusí monopolizovat si pampelišky, pokud se povědomí (především ve vědecké komunitě) o zázračných účincích smetanky všeobecně rozšíří.

A to by bylo tragické. Na zázračném receptu je totiž nejpozoruhodnější, jak byl lidstvu “doručen”. Zda bude fungovat, pokud jej farmaceutický průmysl od tohoto “kořene” oderve a začne na něm vydělávat (jako se to dnešní civilizace snaží udělat lautr úplně se vším), to je otázka. „Příbalový leták“ přece jasně říká: Nezpeněžíš!

Velmi bych doporučovala na tento aspekt „zprávy“ nezapomenout. Bez ohledu na to, zda patříte mezi ty, kdo na „pokyny shůry“ nevěří, nebo – jako Cairns a autorka tohoto textu – víte zcela nepochybně:

Léčí člověk, uzdravuje Bůh.

[Převzato z]