Sóma, tedy božské narkotikum starověké Indie, zaujímala důležitou úlohu v magicko-náboženských obřadech Árijců, kteří před 3500 lety osídlili Indoganžskou nížinu. Tito staří dobyvatelé vyznávali kult Sómy spojený s uctíváním posvátného narkotika, jehož extrakt pili jen při nejvýznamnějších obřadech. Lidé většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha.

O identifikaci Sómy se pokoušela řada vědců asi ad poloviny 19. století. Shrneme-li morfologické znaky plynoucí ze zachovalých textů, zjistíme, že sóma je rostlina mající jen stonek a hlavu červené barvy. Roste v horách daleko od indických tropických oblastí. Má silný psychotropní efekt s pocitem létání, „nesmrtelnosti“ a euforie.

Sibiřské kmeny používaly muchomůrku červenou až do doby, kdy se mezi nimi rozšířil ruský alkohol; předtím žádný jiný opojný prostředek neznaly.

Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.

Halucinogenní účinky muchomůrky sehrály svou roli i v kultuře některých severoamerických indiánských kmenů, asijské národy a první osídlenci, pronikající přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky při svém putování za sebou zkrátka zanechaly silné kulturní dědictví, jehož součástí je zcela jistě i používání této houby.

Účinků této houby se zřejmě občas využívalo i ve Střední Americe. Muchomůrka červená roste v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Např. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky. Můžeme tedy bez obav říci, že muchomůrka červená byla pravděpodobně nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo.

Botanický popis rostliny

Muchomůrka červená – Amanita muscaria je nápadný zjev, zejména sytě červenou barvou svého klobouku. Mladé plodnice houby jsou tupě vejčité, brzy s odškrcenou vrcholovou částí (pozdějším kloboukem), a jsou celé zahaleny tlustou bělavou plachetkou, která velmi brzy začíná bradavkatě rozpraskávat na horní části plodnice; na podélném průřezu mladou plodnicí je pod plachetkou v horní části plodnice patrný citrónově žlutý horní proužek pokožky klobouku. Při dalším vývoji plodnice dochází k rychlejšímu vzrůstu horní části plodnice (klobouku) a současně i k prodlužování dolní části plodnice (třeně) do délky; plachetka v tomto období již neroste: její větší část, která zprvu zakrývala povrch klobouku, se rozčleňuje v útržky, které se oddalují a zdobí povrch klobouku. Menší část plachetky zbývá na spodině třeně v podobě drobných, pásovitě uspořádaných bradavek. Lupeny na spodní straně klobouku jsou zprvu odděleny od povrchu třeně vrstvou pletiva, tzv. závojem; když se klobouk rozevírá, jsou lupeny nějakou dobu zakryty tímto závojem, který se pak odděluje od okraje klobouku a zůstává šikmo zavěšen na horní části třeně jako tzv. prsten. Dospělá houba má plodnici rozlišenu v klobouk a třeň. Klobouk je 10 – 15 (25) cm široký, zprvu klenutý, později plochý, u okraje mělce brázděný, s pokožkou loupavou, živě červenou (šarlatově, krvavě nebo rumělkově) nebo oranžovou (až žlutěoranžovou), zdobený bělavými bradavkami, které mohou zčásti odpadnout. Lupeny břichaté, u třeně zúženy, měkké a křehké, bělavé. Třeň vznosný, oblý, na spodině rozšířeny v kuželovitě ukončenou vejčitou hlízu, zdobenou pásy drobných bradavek, až 25 cm dlouhý, bělavý; prsten vatovitě blanitý, šikmo svěšený, bělavý. Dužina šťavnatá, v ose třeně později prořídlá, bílá, pouze pod sloupnutou pokožkou klobouku sytě citrónově žlutá. Pach nevýrazný, chuť škrabavě nasládlá. Průměrná váha plodnic o průměru klobouku 10 – 15 cm je 60 – 70 g. Výtrusy v prášku bílé, pod mikroskopem bezbarvé, vejčitě elipsodní, 10-12×6-8µm.

Původ a rozšíření

Muchomůrka červená roste v oblasti celého mírného pásu Starého i Nového světa (viz mapka), od nížin až do vysokých hor.

Muchomůrka červená (i panterová) ale dokáže růst jen v symbióze s některými stromy – břízou, modřínem, borovicí, smrkem a dubem. Symbiotický vztah mezi buňkami kořenů těchto stromů (živých nebo i mrtvých) a podhoubím je pro růst plodnice tak nezbytný, že bez nich plodnice nevyroste. U nás muchomůrky rostou od srpna až do listopadu.

Tradiční dávkování

Muchomůrka získala jméno proto, že se v minulosti někde používala k trávení much. Uříznutý klobouk se položil na talíř a na červeně zbarvené straně se posypal cukrem. Mouchy olizovaly sladkou šťávu a uhynuly. Pro člověka je sice jedovatá, ale jen zřídka dochází k těžším otravám.

Drogou je sušený klobouk této houby s množstvím bělavých strupů. Právě pokožka klobouku a zbytky plachetky, které jsou prezentovány strupy, obsahují nejvíce účinných látek. V čerstvém stavu mohou být houby nebezpečné nebo člověka „zhoubují“ jen nedostatečně. Korjaci považovali čerstvé muchomůrky červené za jedovaté a konzumace se zdržovali, dokud nebyli plodnice usušené na slunci nebo nad ohněm. V heroickém hymnu lidu Vogul, kde se hrdina, obrací na svou ženu se slovy: „Ženo, přines mí sem mé tři sluncem sušené muchomůrky!“. Klobouky muchomůrky se suší na slunci nebo v kouři ohně; a takto usušená droga se buď přímo užívá, nebo se z ní připravuje macerát, případně nálev pomocí vody nebo mléka. Někdy se k ním přidává ještě šťáva z vlochyně (Vaccinium uliginosum) nebo vrbky úzkolisté (Chamaenerion angustifolium). Užívání drogy je u většiny národů záležitostí pouze mužů, ženy mohou klobouk pouze rozžvýkat a vytvarovat do tvaru kuličky nebo roubíku.

Při orální aplikaci je muscimol aktivní v dávce 10-15 mg, zatím co kyselina ibotenová v dávce nad 90 mg. Kyselina ibotenová je považovaná za mírně toxickou, a čerstvá houba ji obsahuje v množství 0,03-0,1 %. Správné dávkování závisí na mnoha proměnných. Údajně má potenciál klesat například ke konci vegetačního období. Hodně rozdílné mohou být i plodnice z různých lokalit.

Účinky – doporučujeme odkaz na biotox.cz