Cukrovka 1. typu neboli na inzulínu závislý diabetes mellitus (DM) je autoimunitní onemocnění, při němž dochází k ničení buněk Langerhansových ostrůvků slinivky břišní autoprotilátkami. Při určité míře destrukce těchto buněk není nemocný schopen produkovat dostatek inzulínu, nutného k transportu glukózy do buněk.

Diabetik 1. typu má nedostatek vlastního inzulínu, na rozdíl od diabetika 2. typu, který má inzulínu nadbytek, ale jeho buňky jsou na něj resistentní. Buňky diabetika 1. typu hladoví, protože není inzulín, který by do nich dostal živiny. Proto neléčený diabetik hubne, ztrácí svalovou hmotu i tuk. Hojně močí, glukóza se začne vylučovat ledvinami. Řecký název nemoci znamená „úplavice cukrová“, protože nemoc se diagnostikovala podle sladké chuti moči. Konvenční medicína se zaměřuje pouze na kontrolu glykémie dodáváním inzulínu a i v této oblasti má značné rezervy. Nijak neřeší autoimunitní příčinu nemoci, neumí zastavit zánět.

U DM se provádějí tato laboratorní vyšetření: glykémie a glykovaný hemoglobin zjišťují hladinu glukózy v krvi. Při diagnóze se zjistí hladina C-peptidu, který odráží produkci inzulínu. Autoimunitu prokáží protilátky proti buňkám slinivky (ICA, GADA a IA-2A) a protilátky proti inzulínu (IAA). Protilátky se testují obvykle jen na začátku k určení příčiny DM. Zopakujme si, co je příčinou autoimunity: infekce, očkování, chronický zánět, propustné střevo, těžké kovy a jiné chemikálie. Cokoli, co umožní vstup antigenů do těla, aktivaci imunitního systému a tvorbu autoprotilátek. Viz můj článek Útoky na špatné cíle.

Diagnóza DM 1. typu, která typicky postihuje děti a mladé jedince, je obrovským zásahem do života celé rodiny. Normální život skončil. Z nakupování, jídla, pobytů mimo rodinu, sportu, cestování se stalo minové pole. Musí se plánovat strava, informovat a instruovat všechny dospělé, kteří se o dítě starají, několikrát denně dítěti měřit glykémii a píchat mu inzulín, neustále být ve střehu, umět řešit hypoglykémii. Malým dětem se těžko vysvětluje, proč nemohou jíst jako jiné děti, proč se musí píchat. Kolísající glykémie má také obrovský vliv na chování, dítě může být vzteklé, neklidné nebo apatické. Rodiče stojí před těžkým úkolem, jak k dítěti správně přistupovat. U větších dětí to je zdánlivě lehčí. Sice se jim dá vysvětlit podstata nemoci a nutnost zavedených opatření, ale zůstanou chutě, návyky, kamarádi, pokušení…

Jak jim pomůže konvenční medicína, jak je poučí, jak jim poradí? Velmi nedostatečně. Ptám se každého, kdo má doma diabetika. Nikomu nebylo řečeno, kolik má jíst bílkovin a že se nadbytek bílkovin mění na glukózu. Ani slovo o správných tucích, natož že tuky mohou být hlavní zdroj energie. Doporučuje se tak velké množství sacharidů, že sacharidy tvoří větší podíl stravy než v běžné stravě a pacienti na dietě začínají přibírat na váze! Navíc moderní trend se od diety odklání směrem k přístupu: „dejte mu cokoli a píchněte inzulín“! Podle toho strava diabetiků vypadá: rychlé cukry, umělé tuky, málo bílkovin, málo zeleniny, průmyslové dia výrobky, umělá sladidla, podle toho vypadají a dopadají i diabetici.

Musím varovat i před nesmyslnými alternativními přístupy k cukrovce, jmenovitě makrobiotikou. Dostal se mi do rukou jeden takový návod na „léčbu“ diabetu. Autor doporučuje, aby strava diabetika byla z poloviny tvořena obilninami a třetinou luštěninami! Při potřebě energie např. 10.000 kJ denně, to znamená téměř 300 g sacharidů (5.000 kJ) a k tomu ještě ty luštěniny! I když počítáme jen obilniny, makrobiotika se zásadně rozchází i s benevolentním doporučením konvenční medicíny (180 g)!

Dieta je u diabetu vždy nutná, u DM 2. typu je to jediná skutečná léčba, ale u DM 1. typu dieta pomáhá zastavit autoimunitní zánět. U diabetiků, kde nemoc netrvá dlouho a je dosud zachovalá produkce inzulínu, lze nemoc zastavit a zvrátit zklidněním autoimunity. Základem je proti-autoimunitní paleo dieta, která hojí střevo, zklidňuje imunitu a šetří slinivku nízkým přísunem sacharidů. Přechod na tuto dietu umožní velmi výrazné snížení potřeby inzulínu, někteří nemocní nepotřebují ani bazální dávky dlouhodobého inzulínu. Je logické, že když nejedí cukr, nepotřebují inzulín. Jsou-li schopni ho alespoň trochu produkovat, stačí jim na vstup živin do buněk. Ze suplementů jsou nutná probiotika, zinek, selen, chróm, magnésium, omega 3 mastné kyseliny, vitamín D. K tomu je nutné použít alternativní metody schopné zvrátit autoimunitu, např. homeopatickou detoxikaci spouštěče nemoci a dalších toxických vlivů. Pokud nemoc trvá dlouho a slinivka je zničená, pak je samozřejmě nutná doživotní aplikace inzulínu. Je ale nepochybné, že když diabetik dokáže vyladit stravu tak, aby minimalizoval potřebu inzulínu a výkyvy glykémie, jeho zdraví, kvalita života a riziko komplikací se výrazně zlepší.

Logikou diabetické diety by mělo být: necpat glukózu do těla, které ji neumí zpracovat. Strava při cukrovce má být tedy velmi nízkosacharidová. Taková dieta obnovuje inzulínovou a leptinovou citlivost, reguluje hlad, eliminuje kolísání glykémie. Je protizánětlivá, podporuje uklidnění autoimunitního procesu. Obsahuje hojnost všech živin (bílkovin a tuků, minerálů i vitamínů), které tělo potřebuje. Lidstvo jí jedlo většinu své evoluce. Diabetik by měl jíst jen minimum sacharidů, u dospělého pod 100 g denně. Víc člověk nepotřebuje, pouze tolik totiž produkují játra při hladovění. Pod 50 g denně se většina lidí dostane do ketózy, což je velmi výhodný metabolický stav (viz níže). U dětí se sacharidů dává více v poměru k hmotnosti, např. při 10 g podle hmotnosti se dá 20–30 g dle věku (čím menší dítě, tím více). Znamená to 200 g až 1 kg zeleniny denně (20–100 g sacharidů), jiné zdroje sacharidů v dietě nejsou.

Bílkoviny musí být spočítány přesně a rozděleny do jednotlivých jídel. Po stabilizaci stavu můžete zkusit být trochu nepravidelní, zejména je vhodné otestovat maximální dávku bílkovin v jednom jídle, kterou tolerujete bez zvednutí glykémie. Dávka bílkovin je pro dospělého 1 g na 1 kg ideální „libové“ hmotnosti. Výsledek vynásobte pěti a máte množství bílkovinných potravin na den. Např. 50 g bílkovin je cca 250 g masa, ryb, vajec, sýra. Rostlinné zdroje bílkovin (obilniny, luštěniny) ve stravě být nemohou, protože na 1 g bílkoviny v nich přijmete 3–4 g sacharidů a to si nelze dovolit. Dávka bílkovin pro děti je 1,5–2,5 g na kg, menší děti více, starší méně.

Toto množství bílkovin a sacharidů pokryje cca 20–25% potřebných kalorií. Zbytek musí být tuky: nasycené a mononenasycené, které naše tělo skladuje a používá jako palivo, plus malé množství nenasycených. Musím důrazně varovat před doporučením, aby diabetik jedl nízkotučně z obav před aterosklerózou. Pozornému čtenáři by mělo být již jasné, že příčinou aterosklerózy je příliš sacharidů ve stravě, nikoli tuku. Sacharidy zvyšují míru zánětu a oxidativního stresu, právě oxidace LDL a membrán buněk stojí za zánětem cév a tvorbou plaků.

Netuším, jak si autoři diabetické diety, která má být současně nízkotučná, představují reálný jídelníček. Vezměme dospělého diabetika s denní potřebou energie 10.000 kJ, který má jíst denně 125 g sacharidů. Dejme tomu, že jeho potřeba bílkovin je 60 g denně. Sacharidy a bílkoviny dají dohromady 3.145 kJ, cca třetinu jeho energetické potřeby. Současně má jíst nízkotučně, jen 30% energie z tuků, to je 3.300 kJ. Vidíme, že mu třetina energie chybí. Bude hladovět, protože mu bude kolísat glykémie a na dietu se velmi rychle vykašle. Lze namítnout, že třeba potřebuje hubnout, takže by měl být v kalorickém deficitu. Souhlasím, ale pak dieta nebude nízkotučná, protože tuky pokryjí dvě třetiny potřebných kalorií (třetina z jídla, zbývající třetina z vlastních špeků)! Autoři těchto nesmyslných diet evidentně nevzali do ruky kalkulačku a nepočítali. Dieta může být buď vysokosacharidová a nízkotučná, nebo obráceně, příjem bílkovin je dán. Nelze razantně snížit obojí. Protože pro diabetika je životně důležité snížit příjem sacharidů, musí zbylou energii pokrýt z tuků. Tuků se netřeba bát, ihned se použijí jako palivo, nikde se neukládají a nic neucpávají. Jsou to stejné tuky, které máte ve svých tukových zásobách a používáte je jako palivo každou noc a při hubnutí! Když hubneme nebo hladovíme, fakticky jíme hlavně sádlo (naše vlastní)!

Je třeba se zmínit o rozdílech mezi ketózou a ketoacidózou. Většina lékařů to nerozlišuje a před ketózou neopodstatněně varuje. Ketóza je normální metabolický stav, kdy tělo spaluje jako palivo ketony vytvořené z tuků. Ketony jsou superpalivo, mozek, svaly i orgány na nich fungují efektivněji než na glukóze, navíc ketony nezpůsobují oxidativní stres jako glukóza. Lidstvo bylo v ketóze většinu své existence, jsme v ní všichni každé ráno, dokud se nenajíme sacharidů. Je to výhodný metabolický stav zajištující vysokou mentální a fyzickou výkonnost. Při ketóze je glykémie v dolní oblasti normy (protože se nepřijímají skoro žádné sacharidy), mírně zvýšená hladina ketonů, které se průběžně spalují, normální acidobazická rovnováha. Ketony se vylučují močí a dechem jen ze začátku, po adaptaci se začnou efektivně spalovat a z moče vymizí. I při tomto stavu je ale malá potřeba inzulínu na vstup živin do buněk. Je pravděpodobné, že to bude výrazně méně, než se udává.

Ketoacidóza nastává u neléčeného diabetika 1. typu, kdy je velmi nízká hladina inzulínu a vysoká glykémie v důsledku příjmu velkého množství sacharidů. Tvorba ketonů se totiž má spustit jen při nedostatečném přísunu glukózy potravou, kdy se nevyplavuje mnoho inzulínu, protože k tomu není důvod. Játra identifikují nízkou hladinu inzulínu jako nedostatek glukózy a začnou měnit mastné kyseliny na ketony jako náhradní palivo. Jenže neléčený diabetik jí spousty sacharidů jako každý jiný, až 300–400 g denně. Při tomto množství a nedostatku inzulínu poletí glykémie nahoru. Ketogeneze u diabetu je mnohem výraznější, velké množství ketolátek (přes desetkrát více než u nutriční ketózy) snižuje pH krve. Játra totiž nerozpoznají vysokou hladinu glukózy a na základě velmi nízké hladiny inzulínu začnou měnit bílkoviny na glukózu v procesu glukoneogeneze. Tento proces je naprosto v pořádku u ketózy, kdy je malý příjem glukózy ve stravě, ale u ketoacidózy zhoršuje celou situaci. Inzulín je odpovědný za ukládání bílkovin a tuků v buňkách, proto při jeho nedostatku dochází k jejich rozpadu a uvolnění do oběhu. Játra se snaží dodat do buněk živiny, ale ony hladoví, protože není inzulín, který by je do nich dostal. Při ketóze se živiny do buněk bez problémů dostanou. Ketoacidóza není na rozdíl od fyziologické ketózy příjemná. Nemocný je unavený, apatický (v ketóze má naopak energie na rozdávání), má extrémní žízeň a stále močí, hyperventiluje (snaží se kompenzovat acidózu), je dušný, ztrácí svaly, tuk i vodu. Dochází k psychickým příznakům, jako je agrese, zmatenost, podrážděnost. Člověk může působit opilým dojmem, může zvracet.

Diabetik může zcela bezpečně držet ketogenní dietu za předpokladu, že má dostatečný příjem bílkovin a aplikuje si inzulín podle potřeby. Několik prvních týdnů bude mít ketony v moči, které po několika týdnech adaptace vymizí. Při dobře sestavené ketogenní dietě je velmi pravděpodobné, že si nebude muset píchat bazální inzulín a často ani inzulín k jídlu, glykémie totiž nestoupne o víc než 1–2 mmol. V prvních týdnech je nutné dostatečně časté měření, aby se upravila dávka. Bude-li ketogenní dieta sestavená z potravin vhodných při autoimunitní paleodietě plus suplementy a použijí se metody schopné eliminovat vliv příčiny, je možné zastavit autoimunitu a cukrovku tak vyléčit jako jinou autoimunitní nemoc. Ukazateli správného směru budou zvyšující se hladina C-peptidu a klesající autoprotilátky. Jestliže ale cukrovka trvá dlouho, tvorba inzulínu se pravděpodobně již nemůže plně obnovit. Nemocný je pak skutečně odkázán na injekce inzulínu do konce života, jeho dávky ale budou podstatně nižší než je běžné a správně sestavené jídlo jeho glykémii nerozhází. Výrazně si zvýší kvalitu života a sníží riziko nejen komplikací cukrovky, ale i jiných civilizačních nemocí.