Betel se v Asii stal součástí různých zvyků. Na Srí Lance se např. žvýká i v buddhistických chrámech a sliny se vyplivují do bronzových plivátek. Srílanská společnost je, podobně jako indická, rozdělena na kasty. Nejnižší z nich jsou všeobecně opovrhovaní rodijové, kterým se říkalo pojídači krys a tradičně dostávali ženy cizoložnice. Provinilou ženu přivedli její příbuzní do vesnice rodijů a muž, kterému byla určena, rozžvýkal betelové listí s vápnem a vstříkl ho ženě do úst na znamení, že ztratila svou urozenost a je postavena na jejich úroveň.
V 80.tých letech minulého století žvýkalo betel asi dvěstě milionů lidí v oblasti od Tanzanie, ostrova Réunion, přes Indii, Barmu, Indočínu, až po jihovýchodní Čínu, Filipíny a některé ostrovy Oceánie.
Botanický popis rostliny
Areca catechu, areková palma, ze stejnojmenné čeledi Arecaceae, arekovitých, je tenká a až 20 metrů vysoká palma s rovným kmenem. Na vrcholu nese chochol 2-4 metry dlouhých lichozpeřených listů. Z jejich úžlabí vyrůstají asi 60 cm velké, rozvětvené květní palice, obsahující velký počet bělavých až nazelenalých vonných květů obojího pohlaví. Prašníkové květy mají šest tyčinek a uprostřed zakrnělý pestík, u samičích jsou naopak nevyvinuté tyčinky. Plod je 4-5 cm dlouhá peckovice vejcovitého tvaru, oranžové barvy. Pod hladkou pokožkou je silný vláknitý mezokarp a v tenké skořepině je uložené nachově žilkované semeno, které je uvnitř bílé. To je známé jako arekový „betelový“ či „pinangový ořech“.
Původ a rozšíření
Palma areková pochází pravděpodobně ze střední Malajsie, ale nyní se pěstuje po celé tropické Asii, hlavně v Indii, Barmě, Malajsii, Thajsku, Vietnamu a na Srí Lance, ale také ve východní Africe.
Tradiční dávkování
Jako „Betel“ se označuje soubor řady komponentů, tvořících tzv. betelové sousto. Přitom se jeho složení může lišit v závislosti na místě užívání. Hlavní součástí jsou však vždy listy pepřovníku betelového a semena arekové palmy (sbíraná těsně před dozrátím).
Z dalších komponentů rostlinného původu (které se však do betelového sousta začali přidávat až později) se často objevuje gambirovník trpký (Uncaria gambit) a v mnoha oblastech i vápno. V jižní a jihovýchodní Asii k tomu přistupují různé další chuťové přísady, jako např.: hřebíček (Caryophyllus aromaticus), kurkuma (Curcuma longa), šafrán (Crocus sativus); dýňová semena (Cucurbita), kardamom (Elettaria cardamomum), ale i růžová voda či pižmo a ambra.
Při přípravě betelového sousta se užívá složitá sada nástrojů, jde např. o různé nádoby na vápennou kaši a betelové listy, hmoždíře, plivátka, talířky, kráječe na arekové „ořechy“ aj..
Plody arekové palmy je třeba sklízet před plným dozráním, kdy mají nejlepší kvalitu a semena lze snadno z plodů vyjmout. Po sklizni se semena rozpůlí a usuší na slunci, někdy se před usušením ještě spaří ve vroucí vodě.
Vlastní betelové sousto (viz obrázek v úvodu) se obvykle připravuje tak, že se na listy pepřovníku betelového dá vápno (asi půl gramu), a dále se položí část semene arekové palmy (tvoří asi 75 % celého sousta), případně kousek kořene gambirovníku nebo pasta z něj připravená. Takto připravené komponenty se těsně zavinou do pepřovníkového listu, vloží do úst a sousto se intenzívně žvýká.
Množství, které denně zkonzumuje jeden požívač, je velmi rozdílné, závisí především na jeho subjektivních potřebách, ale může být ovlivněno i kvalitou připraveného sousta a dalšími faktory. U běžných požívačů je to od několika soust až po 50 dávek denně. Žvýkání je přitom každodenní záležitostí, protože vyvolává dobrou náladu, odstraňuje pocit hladu a vyčerpanosti.
V Melanésii se dokonce betelové sousto žvýká při milování, jinde během obřadních úkonů, při odpočinku, po vykonané práci a při jiných příležitostech.
Betel se v Asii užíval samozřejmě také léčebně. Doporučoval se pro zlepšení chuti k jídlu, při bronchitidě a také elefantiáze, jako projímadlo a proti cizopasníkům. Považoval se za dobré tonikum pro mozek, srdce a játra. O kořeni pepřovníku betelového se v některých oblastech Indie tvrdilo, že působí proti početí, listy této rostliny tam jsou na druhé straně považovány za afrodiziakum. V Kambodži se doporučovala koupel v betelových listech pacientům, kteří trpěli horečkou, zvětšením žláz a zánětem lymfatických uzlin. V celé Asii panuje názor, že po žvýkání betelu sládne dech, mizí hnilobný zápach z úst, zvyšuje se slinění a zlepšuje se kvalita hlasu.
0 komentářů