Tradiční čínská medicína je unikátním oborem, který přetrval v živém používání několik tisíciletí. V dnešní době je rozvinut do neuvěřitelné šíře zahrnující snad všechna vnitřní onemocnění, ale má i své obory akutní léčby infekcí, úrazů, hojení ran a další. Studuje se na vysokých školách v Číně, a to stejně dlouho jako medicína západní. Absolventi obou univerzit jsou si navzájem rovni a mají stejný titul doktora lékařství i stejné pravomoci. Pro blaho svého pacienta se tak dokáží domluvit a zachovat úctu ke svému protějšku. Jednou z méně známých součástí této medicíny je i čínská fytoterapie, jejíž znalost se v historii předávala v rodinách zpravidla z otce na syna i pomocí příběhů jako je tento následující.
Žil jednou jeden muž jménem Che, který dovršil v době příběhu 56 let. Jednou prořezával stromy ve své zahradě, když si všiml dvou popínavých rostlin, které se k sobě vinuly tak jako muž a žena v láskyplném objetí. Připadalo mu to zvláštní a vykopal jejich kořeny s úmyslem si je uvařit a sníst. Od mládí byl totiž tak neduživý, že se ani neoženil a neměl ženu ani děti. Po té, co se živil těmito kořeny sedm dní, se však začínal zaobírat myšlenkou, že by se přeci jenom mohl oženit. Po několika měsících se skutečně cítil mnohem silnější a po jednom roce zpozoroval, že mu všechny šedé vlasy zčernaly a jeho vzhled značně omládl. Tehdy se rozhodl, že se skutečně ožení a posléze se mu narodil syn. Jak otec tak syn se údajně dožili 130 let. Od té doby se tedy této rostlině říká Chešouwu, což v čínštině doslova znamená Cheovy černé vlasy.
Moderní botanika zná tuto rostlinu pod názvem Polygonum multiflorum neboli v českém názvu rdesno mnohokvěté. Česká příbuzná této rostliny rdesno ptačí, neboli truskavec, roste i u nás, a přestože svými účinky asi nebude dosahovat kvalit své asijské příbuzné, měla by rovněž obsahovat některé společné účinné látky. Na rozdíl od Číny se však u nás z rostliny využívá pouze kvetoucí nať.
Systém čínské fytoterapie má starobylé kořeny sahající do mýtických dob Božského zemědělce Šen Nunga asi tři tisíce let před naším letopočtem. Tento člověk prý osobně vyzkoušel na sta různých rostlin a několikrát se otrávil. V takovém případě se prý vždy vyléčil zeleným čajem. Už z doby začátků našeho věku se však dochovaly některé směsi, které se dodnes užívají například pro léčbu nachlazení. Málokdy se totiž používá jedna bylina samostatně. Naopak se léčivky kombinují podle svých vlastností tak, aby byl umocněn žádoucí účinek. Vztahy jednotlivých složek směsi jsou stejně složité jako hierarchie u císařského dvora, takže ve směsi mají některé byliny roli vládců, kteří určují hlavní působení směsi. Dále jsou zde ministři, kteří vládci pomáhají nebo působí na vedlejší příčiny léčeného stavu. Asistenti zase vyvažují extrémní působení vládců, takže někdy mívají i protikladné účinky, v jiném případě pomáhají ministrům i vládcům nebo léčí méně závažné příznaky. Nejnižšími činiteli jsou vyslanci, kteří „doručují“ účinky směsi na žádaná místa, ale také harmonizují celou směs jako takovou.
U každé byliny je rozeznávána povaha, která může být vyrovnaná, ale také horká nebo slabší teplá. Obdobně rozeznáváme byliny chladné a slabší svěží. V čínské fytoterapii se pracuje s pěti základními chutěmi, kterými jsou jangové – sladká a pálivá – a jinové – slaná, kyselá a hořká. Sladká chuť posiluje, vyživuje a harmonizuje, tiší bolesti. Pálivá rozptyluje, podporuje oběh energie i krve. Slaná změkčuje tvrdé, zvlhčuje a podporuje sestup dolů. Kyselá svírá, stahuje a zbržďuje a hořká vysušuje vlhkost, rozptyluje oheň a konsoliduje jin.
Každá chuť je přiřazena jednomu z pěti živlů nebo hybatelů – zemi, kovu, vodě, dřevu a ohni. Popisuje se rovněž směřování směsi do jednotlivých orgánů i míst na těle vymezených energetickými drahami či meridiány. Každá bylina však také má svůj směr působení navenek, dovnitř, nahoru či dolů i další účinky. Všechny vlastnosti pak dohromady vytváří profil jednotlivé byliny, kterým se řídí její užívání.
Tak například většina bylin pálivých, sladkých, teplých či horkých má tendenci stoupat vzhůru nebo k povrchu, jako například skořice. Naopak byliny hořké, slané, kyselé a chladné či svěží spíše sestupují dolů či do hloubky, jako například kořen pivoňky nebo rebarbory. Všeobecně vzato lehké rostlinné drogy jako jsou listy či květy stoupají, jako třeba květ chryzantémy. Naopak těžké plody, ovoce, zrna nebo minerály mají tendenci se zanořovat a klesat jako třeba semínka ředkvičky. Nicméně existují i výjimky a někteří „svérázní“ příslušníci rostlinných léčiv, které, ač jsou třeba květy, přesto sestupují, jako například květy omanu nebo dřevina akvilarie. Tyto všechny popisy vytváří z fytoterapie čarokrásnou krajinu plnou osobností jednotlivých léčivek.
Unikátní bylinářské postupy se dochovaly díky nepřetržité tradici živého předávání zkušeností z otce na syna po dobu minimálně dvou tisíc let, ne-li déle. V dnešní době jsou tyto poznatky vyučovány na vysokoškolské úrovni a jsou rovněž předmětem výzkumů laboratoří na celém světě. Moderní přísně analytický přístup se pak snaží izolovat hlavní účinnou látku. Její užití však často naráží na řadu nežádoucích vlastností takovéhoto nepřirozeného koncentrátu, takže je nutné s ním dále chemicky pracovat. Celý tento proces musí nakonec zaplatit zákazník, který si výsledný lék koupí. Oč moudřejší byli naši předkové a o kolik šetrnější postupy volili pro své životní prostředí, kteří znali kombinace bylin a zachovali je pro své potomky.
0 komentářů